Modrá Škoda pod Karlovým mostem: Příběh o ztrátě, vině a naději

„To si děláš srandu, tati? Ty jsi fakt zaparkoval tady?“ křičela na mě dcera Klára, zatímco jsme stáli na nábřeží pod Karlovým mostem. Déšť bubnoval do kapuce mé bundy a já se snažil najít slova, která by vysvětlila, proč jsem nechal naši modrou Felicii právě tady, kde je jasně značený zákaz stání. Ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno – maminka ležela v nemocnici na JIPce a já měl v hlavě jen strach, že ji už nikdy neuvidím.

„Kláro, neměl jsem na výběr. Musel jsem být rychle u babičky. Všude bylo plno a…“

„To není omluva! Víš, co se může stát? Tady to vždycky zaplaví, když hodně prší!“

Zavřel jsem oči a snažil se nevnímat její výčitky. Věděl jsem, že má pravdu. Ale v tu chvíli jsem byl ochotný riskovat pokutu, odtah, cokoliv – jen abych byl u mámy co nejdřív. Když jsme spolu s Klárou doběhli do nemocnice, babička už spala. Lékař říkal, že noc bude rozhodující.

Celou noc jsem nespal. Hlavou mi běžely vzpomínky na dětství – jak mě máma učila jezdit na kole, jak mi pekla bábovku k narozeninám, jak mě objímala, když jsem měl strach ze tmy. A teď tu leží napojená na hadičky a já nemůžu udělat vůbec nic.

Ráno mě probudil telefonát. Volal mi soused z domu: „Hele, Petře, tvoje auto… Viděl jsem ho v televizi. Prý ho odnesla voda.“

Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci. Ale když jsem zapnul zprávy, uviděl jsem záběry z nábřeží – modrá Felicie napůl ponořená ve Vltavě, proud ji unášel směrem ke Štvanici. Policisté stáli na břehu a kroutili hlavami.

„To snad není možný…“ zašeptal jsem a cítil, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Klára přišla do kuchyně a když viděla můj výraz, pochopila. „Tati…“

„Je pryč. Auto je pryč. Vzala ho voda.“

Sedli jsme si ke stolu a mlčeli. Najednou mi došlo, že to nebylo jen auto – byla to poslední věc, kterou jsme s mámou společně opravovali. Ona mi pomáhala měnit olej, smála se, když jsem neuměl nasadit stěrače. Byla to naše pojítko s minulostí.

Za pár hodin zazvonil telefon z magistrátu. „Pane Nováku, vaše vozidlo bylo nalezeno ve Vltavě. Budete muset uhradit náklady na vyproštění a dostanete pokutu za porušení dopravních předpisů.“

Cítil jsem se jako největší hlupák na světě. Neměl jsem peníze nazbyt – po rozvodu jsem splácel byt a teď ještě tohle. Klára se snažila být silná: „Tati, zvládneme to. Hlavně že babička žije.“

Ale já věděl, že to není tak jednoduché. Večer jsme šli do nemocnice a seděli u mámina lůžka. Držela mě za ruku a šeptala: „Petříku, nezlob se na sebe. Všechno je jen věc.“

Ale já se zlobil. Na sebe, na déšť, na úředníky z magistrátu, kteří mi volali jeden den za druhým kvůli pokutě. Na celý svět.

Začaly chodit dopisy – upomínky, výzvy k úhradě škody na zábradlí nábřeží (prý ho moje auto poškodilo), dokonce i sousedi si začali šeptat: „To je ten Novák, co mu auto odnesla voda.“

Jednou večer přišla Klára domů uplakaná: „Ve škole se mi smějí kvůli tomu autu… Říkají mi Felicie.“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali.

Začal jsem chodit pěšky do práce. Každý den kolem místa, kde kdysi stávala naše Felicie. Každý den jsem si připomínal svou chybu. Ale taky jsem začal víc mluvit s lidmi – s prodavačkou v pekárně, s bezdomovcem na lavičce, který mi jednou řekl: „Hele, chlape, auto je jen plech. Důležitý je, že máš pro koho žít.“

Jednou ráno mi Klára řekla: „Tati, pojďme babičce koupit kytičku.“ A když jsme šli přes most, zastavila se: „Víš co? Já bych chtěla být jednou jako ty. I když děláš chyby, vždycky se snažíš všechno napravit.“

Zastavil jsem se a poprvé po dlouhé době se usmál.

Dnes už auto nemám. Jezdím tramvají a mám víc času na povídání s Klárou i s mámou, která se nakonec uzdravila. Někdy si říkám – kdybych tenkrát nezaparkoval tam, kde nemám… změnil by se můj život tolik? Nebo bych dál spěchal a zapomínal na to nejdůležitější?

Možná každý potřebuje občas přijít o něco důležitého, aby si uvědomil, co opravdu má smysl.

A co vy? Co byste udělali jinak na mém místě? Myslíte si, že jedna chyba může změnit celý život?