Cizí laskavost ve vlaku do Ostravy: Příběh jedné unavené mámy a nečekaného hrdiny

„Prosím vás, mohl byste si přesednout?“ vyhrkla jsem zoufale na muže v modré košili, když už jsem potřetí během půlhodiny utírala pot dceři z čela a snažila se ji utišit. Vlak do Ostravy byl narvaný k prasknutí, dusno, vedro, a moje malá Anička měla horečku a kašel, který nebral konce. Lidé kolem nás si odkašlávali, dívali se na mě s neskrývanou nelibostí, někdo dokonce protočil oči. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

„Promiňte, ale já mám rezervaci,“ odpověděl muž a otočil se zpět k oknu. V tu chvíli jsem měla chuť brečet. Anička se rozplakala ještě víc, její tvářička byla rudá a já zoufale hledala kapesník. Všechno bylo špatně – manžel zůstal v Praze kvůli práci, moje máma v nemocnici po operaci a já jsem musela jet sama s nemocným dítětem za ní. V hlavě mi běžely výčitky: Proč jsem si nedomluvila odvoz autem? Proč jsem si neřekla o pomoc?

Najednou ke mně přistoupil starší pán s laskavýma očima. „Slečno, pojďte si sednout sem ke mně. Mám tu místo u okna a je tu chladněji,“ řekl tiše. Nevěřila jsem vlastním uším. „To nemůžu… vy jste tu byl první…“ koktala jsem. „Ale můžete. Vidím, že to nemáte lehké. Já už svoje děti vychoval, vím, jaké to je,“ usmál se a podal mi ruku.

Přesunula jsem se s Aničkou na jeho místo. Okamžitě jsem cítila úlevu – nejen kvůli klimatizaci, ale hlavně proto, že někdo projevil zájem a pochopení. Pan Karel (jak jsem se později dozvěděla) mi pomohl najít kapesníky ve svém batohu, podal mi vodu a dokonce vytáhl malý plyšový medvídek, kterého měl pro svou vnučku. Anička se na chvíli uklidnila a já mohla konečně popadnout dech.

„Víte, dneska už lidé moc nepomáhají,“ povzdechl si pan Karel. „Každý kouká do mobilu nebo si chrání svoje pohodlí.“ Přikývla jsem a cítila slzy v očích – tentokrát ne z bezmoci, ale z vděčnosti. „Já už jsem byla zoufalá… všichni na mě koukali jako na obtíž,“ přiznala jsem tiše.

„To znám,“ řekl pan Karel. „Když mi před lety umřela žena, taky jsem měl pocit, že nikoho nezajímám. Ale pak mi jednou cizí paní v tramvaji podržela tašku s nákupem, když jsem měl zlomenou ruku. Od té doby si říkám: když můžeš pomoct, pomoz.“

Cesta ubíhala pomaleji, než bych chtěla, ale díky panu Karlovi byla snesitelnější. Povídali jsme si o dětech, o životě i o tom, jak je těžké být někdy sám na všechno. Anička nakonec usnula v mém náručí a já měla čas poprvé za dlouhou dobu jen tak sedět a dýchat.

Když jsme přijížděli do Ostravy, pan Karel mi pomohl s kufrem i s Aničkou vystoupit. „Držte se, slečno Jano,“ rozloučil se a pohladil Aničku po vláskách. „A nebojte se říct si o pomoc. Lidé nejsou vždycky lhostejní.“

Stála jsem na peróně a dívala se za ním, jak mizí v davu. V hlavě mi zněla jeho slova: Nebojte se říct si o pomoc. Proč je to pro nás tak těžké? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami?

Možná bychom měli být k sobě navzájem laskavější – nejen když jsme v nouzi, ale i když máme sílu pomáhat druhým.

Co myslíte? Umíme si v Česku opravdu pomáhat? Nebo jsme raději lhostejní a chráníme jen svůj klid?