Když mě vlastní rodina opustila: Příběh Marie Novotné
„Mami, prosím tě, už pojď, čekáme dole!“ volá na mě Jana z chodby. Její hlas je napjatý, jako když se snaží být milá, ale ve skutečnosti už ztrácí trpělivost. Sedím na posteli v mém malém pokoji, kufr mám pevně sevřený v klíně a ruce se mi třesou. Dívám se na fotografie na stěně – můj zesnulý muž František, syn Petr jako malý kluk, a dokonce i Jana, když byla ještě mladá a usmívala se na mě s opravdovou vřelostí. Teď je všechno jinak.
„Marie, slyšíš mě?“ Jana už stojí ve dveřích. „Musíme jet, ať nejsme v Praze v zácpě.“
„A kam to vlastně jedeme?“ ptám se tiše, i když odpověď už dávno tuším. Jana se vyhýbá mému pohledu.
„Překvapení,“ odpoví a usměje se tím svým nuceným úsměvem. „Petr ti to vysvětlí cestou.“
Petr. Můj jediný syn. Vždycky byl tichý, ale laskavý. Když jsem mu včera volala, abych se zeptala, co se děje, jen řekl: „Neboj se, mami, všechno bude dobré.“ Ale jeho hlas zněl unaveně a vzdáleně. Už mě dlouho nenavštívil. Prý práce, děti, život.
Snažím se vstát, ale nohy mě sotva nesou. Jana mi pomůže s kufrem a vede mě chodbou. Všude je ticho – dům je prázdný, děti jsou ve škole a Petr už čeká v autě. Když procházím kolem kuchyně, cítím vůni kávy a vzpomenu si na všechny ty roky, kdy jsem tu vařila pro celou rodinu. Teď tu není nikdo.
V autě je dusno. Petr mlčí, dívá se před sebe a ruce má pevně sevřené na volantu. Jana si hraje s mobilem. Já jen sedím a dívám se z okna na známé ulice, které pomalu mizí za námi.
„Mami,“ začne Petr po chvíli, „víš, že tě máme rádi… Ale poslední dobou… Víš, že už to doma nezvládáme.“
„Co nezvládáte?“ přeruším ho ostřeji, než jsem chtěla.
„Tvoje zdraví… Potřebuješ péči. A my oba pracujeme…“
„Takže mě chcete dát do domova důchodců,“ řeknu napřímo. V autě je najednou hrobové ticho.
Jana si povzdechne: „Mami, není to tak jednoduché. Je to krásné místo. Budeš tam mít společnost…“
„Společnost?“ přeruším ji. „Cizí lidi! Já chci být doma! Tady jsem celý život žila! Proč mi to děláte?“
Petr se na mě konečně podívá. V očích má slzy. „Mami, prosím… My už nemůžeme… Děti tě mají rády, ale…“
„Ale co? Překážím vám?“
Nikdo neodpoví.
Cesta trvá věčnost. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem Petrův první den ve škole držela za ruku, jak jsme s Františkem stavěli tenhle dům vlastníma rukama. Všechno jsem obětovala rodině. A teď mě vezou pryč.
Když přijedeme k velké budově na okraji města, srdce mi buší jako splašené. Na ceduli stojí „Domov pro seniory Slunečnice“. Jana mi pomůže vystoupit a podává mi kufr.
„Mami… Marie… Prosím tě… Dej tomu šanci,“ šeptá Petr.
Dívám se na něj dlouho. Vidím v něm toho malého chlapce, kterého jsem kdysi chránila před světem. Teď mě svět chrání před ním?
Uvnitř domova je čisto a voňavo. Usměvavá paní recepční mi podává ruku: „Vítejte u nás, paní Novotná.“ Ale já cítím jen prázdnotu.
Jana s Petrem mi ukazují pokoj – malý, světlý, s výhledem do zahrady. Na stole leží květiny a fotografie v rámečku – Petr s rodinou. Snažili se.
„Budeme tě navštěvovat,“ slibuje Jana.
Jenže já vím své. Už teď cítím tu samotu, která mě obklopuje jako studená mlha.
Když odejdou, sedím na posteli a dívám se z okna na cizí zahradu. Vedle v pokoji někdo tiše pláče.
Začínám přemýšlet – opravdu jsem byla taková přítěž? Nebo jsme jen zapomněli naslouchat jeden druhému? Kdy se z rodiny stali cizinci?
Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil… Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že stáří musí znamenat samotu?