Když se víra střetne s hanbou: Můj boj mezi přátelstvím, láskou a Bohem

„To snad nemyslíš vážně, Lucko!“ křičela na mě Petra přes celý obývák, zatímco ostatní seděli v kruhu a upřeně na mě zírali. V ruce držela můj deník, který jsem si vždycky schovávala pod polštářem. Nikdy by mě nenapadlo, že by ho někdo z mých nejlepších kamarádek vytáhl a začal předčítat nahlas. „Tady píšeš, že bys radši byla s Markem než s námi! To je teda pěkný!“ Její hlas se třásl vztekem i zklamáním.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni – i můj přítel Marek – na mě hleděli s překvapením, možná i s opovržením. V tu chvíli jsem měla chuť zmizet. Všechno, co jsem kdy napsala, všechny moje nejhlubší myšlenky a obavy, teď ležely roztrhané na kousky před očima těch, kterým jsem nejvíc věřila. „Petro, prosím tě, dej mi to,“ zašeptala jsem a natáhla ruku. Ale ona jen zavrtěla hlavou a pokračovala ve čtení.

„A tady: ‚Někdy mám pocit, že Bůh mě slyší jen tehdy, když jsem sama. S Markem je to jiné, ale bojím se, že mě jednou opustí.‘ Takže ty nám nevěříš? Ani jemu?“ Petra se na mě podívala s výčitkou. Všichni ztichli. Marek se zamračil a odvrátil pohled.

V tu chvíli jsem si připadala úplně nahá. Hanba mě pálila až do morku kostí. Vyběhla jsem ven na balkon, kde byla únorová tma a mráz. Slzy mi stékaly po tvářích a já si v duchu opakovala: „Bože, proč se tohle děje zrovna mně? Co mám dělat?“

Byla to ta nejdelší noc mého života. Seděla jsem na studené dlažbě a modlila se. „Pane Bože, dej mi sílu to zvládnout. Dej mi sílu odpustit jim i sobě.“ Vzpomněla jsem si na slova své babičky: „Víra tě nikdy nenechá samotnou.“ Ale já se cítila opuštěná víc než kdy dřív.

Ráno jsem se vrátila domů. Máma seděla v kuchyni u stolu a pila kávu. „Lucko, co se stalo?“ zeptala se tiše. Nedokázala jsem jí to říct celé, jen jsem se rozplakala a ona mě objala. „Víš, někdy ti nejbližší ublíží nejvíc,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Ale Bůh ti dá sílu odpustit.“

Celý týden jsem nechodila do školy ani nebrala telefon. Marek mi psal zprávy: „Lucko, mrzí mě to. Nevěděl jsem, že to Petra udělá.“ Ale já mu neodpovídala. Byla jsem zraněná a nevěděla, jestli mu ještě někdy dokážu věřit.

Jednoho večera jsem šla do kostela. Seděla jsem v lavici úplně vzadu a dívala se na svíčky u oltáře. Kněz právě končil mši a lidé pomalu odcházeli. Najednou si ke mně přisedla starší paní – paní Novotná, kterou jsem znala od dětství. „Lucko, co tě trápí?“ zeptala se laskavě.

Vyprávěla jsem jí všechno – o deníku, o Petře i Markovi, o tom, jak se cítím sama a zrazená. Paní Novotná mě vyslechla a pak řekla: „Víš, někdy nám Bůh ukáže pravdu o lidech kolem nás právě tehdy, když to nejmíň čekáme. Ale nikdy tě nenechá samotnou. Zkus jim odpustit – ne kvůli nim, ale kvůli sobě.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Doma jsem si klekla k posteli a modlila se za sílu odpustit Petře i Markovi. Nebylo to jednoduché – pořád mě bolelo to ponížení i ztráta důvěry.

Za pár dní mi přišla zpráva od Petry: „Lucko, moc mě to mrzí. Udělala jsem hroznou chybu. Můžeme si promluvit?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsme se setkaly v kavárně na náměstí.

Petra seděla u okna a nervózně si hrála s hrníčkem čaje. „Promiň mi to všechno,“ začala hned. „Byla jsem žárlivá na tebe i na Marka… Chtěla jsem ti ublížit, protože jsem měla pocit, že tě ztrácím.“

Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich upřímnou lítost. „Petro, bolelo mě to hodně,“ řekla jsem tiše. „Ale chci ti odpustit. Nechci žít s nenávistí.“

Objaly jsme se a obě jsme plakaly. Poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

S Markem jsme si také promluvili. Přiznal mi, že ho mrzelo, jak situaci nezvládl lépe. „Lucko, chci být s tebou – ale musíme si víc věřit,“ řekl mi.

Dnes už vím, že tahle zkušenost mě posílila víc než cokoli předtím. Naučila mě věřit sama sobě i Bohu – i když je těžké odpouštět a jít dál.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké odpustit těm nejbližším? A opravdu dokážeme najít sílu v sobě – nebo ji musíme hledat jinde? Co myslíte vy?