Proč bych se měla starat, jak stará vypadám? – Můj boj s českými představami o kráse

„Paní, nechcete vyzkoušet náš omlazující krém? Máte už dost vrásek na to, abyste ho ocenila.“ Ta věta mě zasáhla jako facka. Stála jsem u regálu v drogerii na Hlavním nádraží, v ruce igelitku s rohlíky a jogurtem, a dívala se prodavačce přímo do očí. Bylo mi čtyřicet osm a nikdy jsem si nepřipadala stará – až do té chvíle.

„Děkuju, nechci,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlavě mi to hučelo. Proč mi někdo cizí říká, jak mám vypadat? Proč mám pocit, že bych se měla omlouvat za svůj věk?

Cestou domů jsem o tom nemohla přestat přemýšlet. V tramvaji jsem si všímala reklam – samé mladé tváře, dokonalé pleti, úsměvy bez jediné vrásky. Když jsem vystoupila na Letné, měla jsem chuť křičet. Místo toho jsem doma otevřela notebook a napsala příspěvek na Facebook:

„Dnes mi v drogerii řekli, že mám dost vrásek na omlazující krém. Proč bych se měla stydět za svůj věk? Proč je v Česku pořád normální říkat ženám, že jsou moc staré nebo málo hezké? Já jsem spokojená taková, jaká jsem.“

Nečekala jsem nic. Ale během hodiny měl můj příspěvek stovky sdílení. Lidé psali komentáře – některé podpůrné, jiné plné posměchu. „To je holt život, babi,“ napsal jeden mladík. Jiný: „Kdyby ses o sebe starala, nemusela bys řešit vrásky.“ Ale pak přišly i zprávy od žen mého věku: „Děkuju, že jste to napsala. Taky mě to štve.“

Můj manžel Petr přišel domů později večer. „Co se děje? Máš nějaký divný výraz,“ zeptal se.

„Jsem naštvaná,“ přiznala jsem. „Dneska mi v drogerii řekli, že jsem moc stará na to, abych byla hezká.“

Petr pokrčil rameny. „To neřeš. Vždyť víš, jak to tady chodí.“

„Právě proto to řeším! Proč bych měla mlčet?“

Ten večer jsme se pohádali. Petr nechápal, proč mě to tak vzalo. „Vždyť je to jen prodavačka,“ říkal. „Proč si to bereš osobně?“

Ale já už nemohla mlčet. Další den mi volala moje dcera Klára. „Mami, viděla jsem tvůj příspěvek. Jsi fakt odvážná! Ale připrav se, že ti budou psát i hnusné věci.“

A měla pravdu. Začaly mi chodit zprávy od cizích lidí – někteří mě podporovali, jiní mě uráželi. Jeden pán mi napsal: „Ženský po padesátce by měly být rády, že si jich někdo všimne.“

Začala jsem pochybovat. Možná jsem udělala chybu? Možná bych měla být zticha a přijmout svůj věk s pokorou?

Ale pak mi přišel e-mail od paní Aleny z Brna: „Jano, díky vám jsem si uvědomila, že nejsem sama. Celý život mi říkali, že už nejsem hezká, protože mám šedivé vlasy a vrásky. Ale já už se nechci schovávat.“

To mě povzbudilo. Rozhodla jsem se napsat další příspěvek:

„Nejsem stará. Jsem zkušená. Každá vráska je vzpomínka na něco krásného i těžkého. Proč bychom měly předstírat, že jsme pořád dvacetileté?“

Tentokrát se rozjela ještě větší debata. Do diskuse se zapojily i známé osobnosti – herečka Eva Holubová napsala: „Jano, máte pravdu! Stárnutí je přirozené a krásné.“

Ale s tím přišla i další vlna nenávisti. Jeden anonymní profil mi poslal fotomontáž s nápisem: „Stará bába do hrobu.“ Rozbrečela jsem se.

Petr mě objal: „Nenech se tím zlomit.“

Ale bylo to těžké. V práci si mě začali dobírat kolegové. „Tak co, influencerko?“ smál se šéf Milan. „Už ti nabídli reklamu na protézy?“

Cítila jsem se osamělá. Ale pak za mnou přišla kolegyně Zuzana: „Jano, díky tobě jsem si přestala barvit vlasy. Už mě nebaví předstírat.“

Začaly jsme spolu chodit na kávu a povídat si o tom, jaké to je být ženou po čtyřicítce v Česku. Zjistily jsme, že nejsme samy.

Jednou večer mi volala maminka: „Janičko, já tě obdivuju. Já bych nikdy neměla odvahu říct nahlas to, co si myslím.“

A tehdy mi došlo, že nejde jen o mě. Jde o všechny ženy kolem mě – dcery, matky, babičky.

Začala jsem pořádat malé besedy v knihovně na Letné o stárnutí a kráse bez předsudků. Přicházely ženy všech věkových kategorií a sdílely své příběhy.

Jednou za mnou přišla mladá slečna: „Děkuju vám, paní Jano. Díky vám se nebojím stárnout.“

A já si uvědomila, že i když mě někteří lidé nenávidí nebo zesměšňují, má smysl bojovat za to, aby ženy nemusely skrývat svůj věk.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy a přemýšlím: Proč je pro nás pořád tak těžké přijmout sami sebe takové, jací jsme? A kdy konečně začneme chápat, že krása není otázkou věku?