Víra mezi dědictvím a rozdělenou rodinou: Můj boj o smíření

„Tohle jsi neměla dělat, Aleno! Všechno jsi si přivlastnila, jako bys byla jediná dcera!“ křičí na mě Jana přes stůl, kde ještě před týdnem sedávala naše maminka. Její hlas se mi zařezává do srdce jako nůž. V ruce držím klíče od bytu, který jsme zdědily společně, ale v očích své sestry jsem zlodějka.

Všechno to začalo pohřbem. Maminka odešla náhle, bez rozloučení, a my s Janou jsme zůstaly samy v domě plném vzpomínek a nevyřčených slov. Už na pohřbu jsem cítila napětí – Jana se na mě ani nepodívala. Po obřadu jsme seděly v obýváku, kde voněla káva a koláče od sousedky paní Novotné, ale mezi námi viselo ticho těžší než smutek.

„Myslela jsem, že to zvládneme spolu,“ řekla jsem tiše. Jana jen pokrčila rameny a upřeně hleděla z okna. „Vždyť jsi vždycky byla mámina holčička. Všechno ti dávala, všechno ti odpustila.“

Nevěděla jsem, co říct. Vždycky jsem si myslela, že jsme si s Janou blízké. Ale teď, když šlo o dědictví – byt v centru Brna, chatu na Vysočině a pár šperků po babičce – se mezi nás vklínila závist a staré křivdy.

Začaly hádky. O každý kus nábytku, o každou knihu v knihovně. Jana mi vyčítala, že jsem si vzala maminčinu oblíbenou brož bez domluvy. Já jí zase připomněla, že si už před lety odvezla starý kredenc na chalupu bez dovolení. Každý den byl boj.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na maminčinu fotku. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi hučelo: „Proč to musí být tak těžké? Proč se rodina rozpadá kvůli věcem?“

V tu chvíli jsem poprvé po letech začala znovu mluvit s Bohem. „Pane Bože, dej mi sílu odpustit Janě i sobě. Dej nám oběma klid.“

Dny plynuly a hádky neustávaly. Ostatní příbuzní se nám začali vyhýbat – teta Marie odmítla přijít na návštěvu, bratranec Petr mi napsal strohou SMS: „Až se uklidníte, ozvěte se.“

Jednoho rána jsem našla Janu v maminčině ložnici. Seděla na posteli a v ruce držela starý růženec. „Pamatuješ, jak nás maminka učila modlit se?“ zeptala se najednou tiše.

Přikývla jsem. „Pamatuju. Ale už dlouho jsem to nedělala.“

Jana se rozplakala. „Já taky ne. Ale teď bych to potřebovala.“

Sedly jsme si vedle sebe a poprvé po týdnech mlčení jsme se společně pomodlily Otčenáš. Slova byla nejistá, ale v místnosti bylo najednou lehčeji.

Začaly jsme spolu víc mluvit – ne o dědictví, ale o mamince, o dětství, o tom, co nás trápí. Jana mi přiznala, že se vždycky cítila odstrčená, že jí maminka věnovala méně pozornosti. Já jí zase řekla o svém strachu být sama a o tom, jak moc pro mě znamená rodina.

Jednoho dne přišel dopis od notáře: „Prosím dostavte se k projednání dědictví.“ S Janou jsme šly spolu – poprvé bez hádky. Dohodly jsme se, že byt prodáme a peníze si rozdělíme napůl. Chatu si necháme společně na víkendy s dětmi.

Když jsme vycházely z kanceláře, Jana mě objala. „Promiň mi všechno,“ zašeptala.

„I ty mně,“ odpověděla jsem a cítila jsem úlevu.

Dnes už vím, že bez víry bych to nezvládla. Modlitba mi dala sílu odpustit a pochopit, že věci nejsou důležitější než vztahy. S Janou jsme si blíž než kdy dřív.

Někdy večer sedím na chatě u krbu a přemýšlím: Kolik rodin se kvůli dědictví rozpadne? A kolik z nich by našlo cestu zpátky k sobě, kdyby dokázaly odpustit?

Co je pro vás důležitější – majetek nebo rodina? Máte odvahu odpustit těm nejbližším?