Příliš pozdě: Příběh ztraceného spojení mezi sestrami

„Proč jsi mi nikdy nezavolala, Lucie? Proč jsi mě nechala samotnou v tom všem?“ hlas mé sestry Kláry zněl v telefonu naléhavě, skoro až zoufale. Seděla jsem v kanceláři na Pankráci, za oknem šedivý únorový den, a v ruce svírala mobil, jako by mi měl každou chvíli vypadnout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechny ty roky úspěchů, povýšení a večírků v centru Prahy mi nedaly to, co jsem právě teď zoufale potřebovala – blízkost někoho, kdo mě zná od dětství.

Ale jak jsem jí měla odpovědět? Jak vysvětlit, že jsem před lety utekla z domova v Brně ne proto, že bych ji neměla ráda, ale protože jsem se bála, že mě pohltí stejná šedivost a beznaděj, která dusila naši mámu? Že jsem chtěla být někdo jiný než ona – žena, která celý život obětovala pro rodinu a nakonec zůstala sama?

„Kláro… já… nevím,“ zašeptala jsem. Vzduch v kanceláři najednou zhoustl. Kolegové za sklem zasedačky se smáli něčemu na obrazovce, ale já měla pocit, že se svět zastavil.

Vzpomínky na dětství mě zaplavily jako studená sprcha. Klára a já jsme si byly kdysi blízké – hrály jsme si na zahradě u babičky v Ivančicích, schovávaly se před tátou, když měl špatnou náladu. Ale pak přišla puberta a s ní i hádky. Já chtěla do světa, ona zůstávala doma. Když máma onemocněla rakovinou, byla to Klára, kdo ji vozil na chemoterapie a vařil jí polévky. Já jsem byla v Praze – nejdřív na vysoké, pak v práci. Volala jsem jen občas. A když máma umřela, přijela jsem na pohřeb jako cizinec.

„Víš vůbec, co se tady dělo?“ Klářin hlas byl teď tichý a zlomený. „Táta začal pít. Já jsem přišla o práci. A ty… ty jsi byla někde úplně jinde.“

Cítila jsem stud a vinu. Vždycky jsem si říkala, že až budu mít čas, až budu mít všechno vyřešené, ozvu se. Ale čas běžel a propast mezi námi rostla.

Po telefonu následovalo ticho. Slyšela jsem její dech a věděla jsem, že čeká na odpověď. Místo toho jsem se rozplakala.

„Promiň,“ vzlykla jsem. „Já… nevěděla jsem, jak…“

„Vždycky jsi utíkala,“ přerušila mě Klára. „Ale víš co? Já už tě vlastně ani nepotřebuju.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Zavěsila.

Zůstala jsem sedět v kanceláři dlouho po pracovní době. Venku začalo sněžit a já sledovala vločky, jak se lepí na parapet. V hlavě mi běžely všechny ty roky – první lásky, první zklamání, úspěchy i pády. Všechno to bylo bez ní.

Doma v bytě na Vinohradech bylo ticho. Otevřela jsem láhev vína a pustila si rádio – hráli Kryla. „Bratříčku, zavírej vrátka…“ Zpívala jsem potichu s ním a slzy mi tekly po tváři.

Dny plynuly a já se snažila Kláře dovolat. Nezvedala to. Psala jsem jí zprávy – dlouhé i krátké, omluvné i prosebné. Odpověď žádná.

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka Jana mi řekla: „Lucie, musíte si odpustit sama sobě.“ Ale jak? Jak odpustit sobě to nejhorší – že jsem nechala jediného člověka, který mě kdy opravdu miloval, samotného?

Jednoho dne mi přišla SMS: „Přijeď do Brna. Táta je v nemocnici.“ Srdce mi bušilo až v krku. Sedla jsem do RegioJetu a celou cestu koukala z okna na zasněžené pole.

V nemocnici byl táta bledý a hubený. Klára seděla u jeho postele a ani se na mě nepodívala.

„Ahoj,“ zašeptala jsem.

Mlčela.

Táta otevřel oči: „Lucie… ty jsi přijela?“

Přikývla jsem a chytila ho za ruku. Byla studená a slabá.

„Promiň,“ řekla jsem mu i Kláře najednou.

Táta jen zavřel oči a usnul.

Klára vstala a odešla na chodbu. Šla jsem za ní.

„Kláro… prosím tě…“

Otočila se ke mně s očima plnýma slz: „Proč jsi nás opustila? Víš vůbec, jaké to bylo?“

Stály jsme tam dlouho v tichu. Pak mě objala – poprvé po letech. Plakaly jsme obě.

Táta zemřel o týden později. Pohřeb byl malý – jen pár příbuzných a sousedů z paneláku.

Po obřadu jsme s Klárou seděly u kávy v kuchyni našeho starého bytu.

„Myslíš, že nám máma odpustila?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se na ni: „Nevím… Ale možná bychom měly začít odpouštět samy sobě.“

Od té doby jsme si začaly psát častěji. Není to dokonalé – pořád cítím bolest i vinu. Ale aspoň už neutíkám.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik času nám ještě zbývá? A proč čekáme s omluvou tak dlouho, až je skoro pozdě?