Třicet let v zajetí vlastního rekordu: Když jsem konečně ostříhala své nehty

„Mami, už zase jsi mi rozlila čaj! Proč si ty nehty prostě neostříháš?“ křičí na mě dcera Klára a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. Je sobotní ráno, sedíme u stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a já se marně snažím uchopit hrnek. Moje nehty, dlouhé přes půl metru, se mi pletou do všeho – do života, do vztahů, do mateřství.

Když jsem před třiceti lety začala s pěstováním nehtů, byl to jen nevinný rozmar. Byla jsem mladá, chtěla jsem být výjimečná. Kamarádky mi záviděly, když jsem se poprvé dostala do regionálních novin. „Eliško, ty jsi naše hvězda!“ smály se. Ale časem se z obdivu stal posměch a z posměchu lhostejnost. Jenže já už nemohla přestat. Každý měsíc jsem si zapisovala délku, fotila růst a snila o zápisu do Guinnessovy knihy rekordů.

Můj muž Petr mě zpočátku podporoval. „Aspoň tě nikdo nepřehlédne,“ žertoval. Ale když se nám narodila Klára a já nebyla schopná ji pořádně přebalit nebo jí zaplést copánky, začal být mrzutý. „Tohle není normální, Eliško,“ říkal často. „Myslíš víc na svoje nehty než na rodinu.“ A měl pravdu. Jenže já už byla uvězněná ve vlastní slávě.

Nejhorší byly všední dny. V práci v knihovně jsem musela prosit kolegyni Janu, aby mi pomohla s počítačem nebo s balením knih do fólie. Lidé si šeptali: „To je ta s těma drápama.“ Děti na hřišti ukazovaly prstem a smály se. Klára se za mě styděla. „Mami, proč nemůžeš být jako ostatní?“ ptala se mě jednou večer, když jsme spolu seděly v kuchyni a ona mi pomáhala krájet zeleninu. „Protože kdybych byla jako ostatní, nebyla bych vůbec ničím,“ odpověděla jsem tehdy tiše.

Ale pravda byla jiná. S každým dalším centimetrem jsem ztrácela kousek sebe. Nemohla jsem řídit auto, nemohla jsem si sama zavázat tkaničky, nemohla jsem obejmout svou dceru bez obav, že ji poškrábu. Každý den byl boj – s vlastní ješitností i s okolím.

Jednoho dne přišel zlom. Bylo to loni na podzim, když mi volali z Guinnessovy knihy rekordů, že mě konečně zapsali jako ženu s nejdelšími nehty v Česku. Měla bych být šťastná, ale místo toho jsem seděla v koupelně a brečela. Petr stál ve dveřích a mlčky mě pozoroval. „Stojí ti to za to?“ zeptal se tiše. „Za tu samotu? Za to, že tě Klára nechce vzít ani na třídní schůzky?“

Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly – jak mě dcera obejde obloukem, jak Petr tráví večery u televize beze mě, jak kolegyně v práci radši mlčí, než aby mě zapojily do hovoru.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a dívala se na své ruce. Byly krásné a zároveň odpudivé – dlouhé nehty pokroucené do spirál, lak oprýskaný, pod nimi špína ze všech těch let. Najednou jsem pocítila odpor sama k sobě. Co jsem to ze sebe udělala?

Rozhodnutí přišlo náhle. Druhý den ráno jsem zavolala své kamarádce Daně, která pracuje jako manikérka na Vinohradech. „Dano, potřebuju tvoji pomoc,“ řekla jsem rozechvěle do telefonu.

Když jsem přišla do salonu, Dana už čekala s nůžkami a pilníkem. „Jsi si jistá?“ zeptala se naposledy. Přikývla jsem a rozplakala se ještě dřív, než padl první střih.

Stříhání trvalo skoro dvě hodiny. S každým odstřiženým kouskem jsem cítila úlevu i bolest – jako by mi někdo odřezával kus minulosti. Dana mlčela a jen občas mě pohladila po rameni.

Když bylo hotovo, podívala jsem se na své ruce – krátké nehty, obyčejné prsty. Poprvé po třiceti letech jsem si mohla sáhnout na tvář bez překážky. Rozbrečela jsem se znovu – tentokrát štěstím.

Doma mě čekalo překvapení. Klára mi skočila kolem krku a poprvé za mnoho let mě opravdu objala. Petr mi uvařil kávu a usmál se: „Vítej zpátky mezi námi.“

Začínám znovu žít – bez rekordu, bez slávy, ale s rodinou a svobodou. A někdy večer přemýšlím: Proč jsme ochotni obětovat tolik pro uznání cizích lidí? A co všechno jsme ochotni ztratit, než si uvědomíme, co je opravdu důležité?

Co byste udělali vy? Má cenu držet se něčeho jen proto, že to od nás čekají ostatní?