Můj přítel mě vzal do své bývalé práce — odešla jsem dřív kvůli jeho chování

„To si děláš srandu, Tomáši?!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak se můj přítel hádá s číšníkem kvůli naprosto banální chybě v objednávce. Seděli jsme v restauraci U Modrého lva, kde Tomáš kdysi pracoval jako číšník. Byla to jeho volba – prý mi chtěl ukázat místo, kde začínal, kde se naučil vážit si práce a lidí. Jenže už od začátku bylo něco špatně.

Cestou do restaurace byl Tomáš nervózní. „Víš, tady jsem zažil hodně dobrého i zlého,“ řekl mi tiše v tramvaji. „Ale dneska to bude fajn, uvidíš.“ Věřila jsem mu. Dva roky jsme spolu a nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. Jenže sotva jsme vešli dovnitř, změnil se. Najednou byl hlasitý, sebevědomý až hrubý. „Hele, Jirko! Pamatuješ si mě?“ hulákal na postaršího číšníka u baru. Ten se usmál, ale v očích měl zvláštní stín.

Usadili nás ke stolu u okna. Tomáš si objednal pivo a já limonádu. Když přišel mladý číšník s jídelními lístky, Tomáš ho přerušil: „Hele, já to znám líp než ty, tak mi rovnou přines svíčkovou a pro slečnu…?“ podíval se na mě s úsměvem, který mi připadal cizí. „Kuřecí řízek,“ řekla jsem tiše. Číšník se omluvil a odešel.

„Vidíš? Tady to vždycky bylo o rychlosti. Když jsem tu makal, všechno šlapalo,“ začal Tomáš vyprávět historky z dob, kdy tu pracoval. Ale místo vtipných zážitků to byly samé stížnosti: jak byl šéf neschopný, kolegové líní a hosté protivní. Překvapilo mě to – Tomáš mi vždycky říkal, jak ho tahle práce naučila pokoře.

Jídlo přišlo rychle, ale Tomáš se okamžitě pustil do kritiky: „Tohle je svíčková? Vždyť omáčka je moc hustá! A knedlíky studené!“ zavolal si číšníka a začal mu před hosty vyčítat každou drobnost. „Za mých časů bys za tohle letěl!“ křičel. Lidé u vedlejších stolů se otáčeli.

Cítila jsem se trapně. „Tomáši, nech toho,“ šeptla jsem mu. On ale pokračoval: „Tady jsem dřel jak kůň a teď to tu vedou takoví amatéři! Víš co? Přines mi šéfa.“

Přišel muž středního věku – pan Novotný, majitel restaurace. „Tomáši, rád tě vidím,“ řekl klidně. „Ale prosím tě, neponižuj personál před hosty.“ Tomáš se rozesmál: „To je vtip? Já tady makal roky a teď mi budeš říkat, co mám dělat?“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není ten Tomáš, kterého znám doma. Tenhle člověk je plný zlosti a zášti. „Omlouvám se,“ řekla jsem panu Novotnému i číšníkovi a vstala od stolu.

„Kam jdeš?“ zavolal za mnou Tomáš.

„Domů. Tohle už nechci zažít.“

Venku jsem se rozbrečela. Volala jsem kamarádce Lucii: „Lucko, já ho vůbec nepoznávám! Proč je najednou takový?“

Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „Možná jsi ho nikdy nepoznala doopravdy.“

Doma jsem čekala na Tomáše do noci. Přišel až kolem půlnoci, opilý a naštvaný. „Proč jsi odešla? Vždyť jsem ti chtěl jen ukázat kus svého života!“

„Ale proč jsi byl tak zlý? Proč jsi musel ponižovat lidi?“ ptala jsem se.

Tomáš chvíli mlčel a pak vyhrkl: „Protože mě tam vždycky brali jako nulu! Nikdy mě nebrali vážně! Chtěl jsem jim ukázat, že už nejsem ten kluk, co tam kdysi myl nádobí!“

Seděla jsem na posteli a dívala se na něj. Najednou mi došlo, že jeho minulost je plná bolesti a křivd, které si v sobě nese dodnes. Ale nevěděla jsem, jestli s tím dokážu žít.

Ráno jsme spolu nemluvili. Celý den jsem přemýšlela: Můžu být s někým, kdo si léčí své komplexy na druhých? Nebo bych měla odejít?

Možná každý z nás má v sobě něco temného, co občas vypluje na povrch. Ale kde je hranice mezi pochopením a omlouváním špatného chování?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec člověk změnit, nebo jen odhalíme jeho pravou tvář?