Společně v slzách: Když nás opustili ti, které jsme milovaly

„Mami, on mi napsal, že už mě nemiluje. Prostě… zprávu. Ani mi to neřekl do očí.“ Klára seděla vedle mě na gauči, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Snažila jsem se ji obejmout, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že sama potřebuji obejmout víc než kdy dřív. V kapse mi vibroval mobil. Otevřela jsem zprávu a četla: „Jitko, už to dál nejde. Odcházím. Prosím, nevolej mi.“

Bylo to jako špatný vtip. Dvacet let společného života a všechno skončí jednou krátkou esemesku. V kuchyni ještě voněla večeře, kterou jsem vařila pro nás tři. Místo toho jsme seděly s Klárou v obýváku a obě plakaly. Dvě ženy, které právě někdo opustil. Dvě ženy, které si myslely, že mají jistotu, a teď nemají nic.

„Mami, proč to chlapi dělají?“ Klára se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že jsem nevěděla, co říct. Sama jsem tu otázku měla na jazyku. Proč? Proč neměli odvahu říct nám to do očí? Proč jsme jim nestály ani za rozhovor?

Vzpomněla jsem si na poslední týdny s Petrem. Byl odtažitý, často zůstával v práci déle, a když přišel domů, byl tichý. Myslela jsem si, že je jen unavený. Že má starosti v práci. Nikdy by mě nenapadlo, že má někoho jiného. A teď už to bylo jasné. Neodešel by jen tak.

Klára mezitím začala vyprávět o svém příteli Martinovi. „Víš, mami, poslední dobou byl divný. Pořád na mobilu, pořád někam spěchal. Ale když jsem se zeptala, vždycky řekl, že je všechno v pohodě.“

Objala jsem ji pevněji a cítila její slzy na svém rameni. „To není tvoje chyba, Klárko,“ zašeptala jsem. Ale sama jsem si nebyla jistá, jestli to není moje chyba. Jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem nebyla dost dobrá manželka.

Dny plynuly pomalu a těžce. Petr si přišel pro věci v době, kdy jsme s Klárou byly ve škole a v práci. Nechal klíče na stole a krátký vzkaz: „Děkuju za všechno.“ Nic víc. Žádné vysvětlení.

Klára se snažila chodit do školy jako dřív, ale viděla jsem na ní, že je zlomená. Večer jsme spolu seděly u televize a mlčely. Občas jsme si pustily nějakou komedii a předstíraly smích. Ale smály jsme se jen napůl.

Jednou večer přišla Klára domů dřív než obvykle a hodila batoh do kouta. „Mami, ve škole se mi smějou. Prý jsem trapná, že mě Martin nechal přes zprávu.“

Zamrazilo mě. „To jsou hloupé řeči. Každého může někdo opustit.“

Klára se rozplakala a já s ní. Bylo mi jí líto a zároveň jsem cítila vztek na Petra i na Martina. Jak mohli být tak zbabělí? Jak mohli zničit dvě ženy jedním kliknutím?

Začaly jsme spolu chodit na dlouhé procházky do Stromovky. Povídaly jsme si o všem možném – o škole, o práci, o tom, jaké by to bylo začít znovu. Jednou jsme si daly zmrzlinu a smály se nad tím, jak nám oběma teče po ruce.

Ale večery byly stále těžké. Když Klára usnula, seděla jsem v kuchyni a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Jak zaplatím nájem sama? Co řeknu rodičům? Co když už nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude milovat?

Jednoho dne mi zavolala moje máma: „Jitko, slyšela jsem o Petrovi… Přijeď k nám na víkend.“

Nechtěla jsem nikam jezdit. Cítila jsem se jako selhání. Ale nakonec mě Klára přesvědčila: „Mami, potřebujeme změnu.“

U rodičů bylo všechno jiné – klidnější, pomalejší. Táta mi uvařil kávu a mlčky mě pohladil po ruce. Máma mi dala polévku a řekla: „Všechno jednou přebolí.“

Když jsme se vrátily domů do Prahy, rozhodla jsem se něco změnit. Přihlásila jsem se na kurz účetnictví a Klára začala chodit na keramiku. Pomalu jsme obě nacházely nové jistoty.

Jednou večer přišla Klára domů s úsměvem: „Mami, dneska jsme s holkama vyráběly hrníčky a já si uvědomila, že už mi Martin nechybí.“

Usmála jsem se na ni a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale někdy večer stále přemýšlím: Proč je tak těžké odejít čestně? Proč lidé raději utíkají než mluví? Co byste udělali vy na mém místě?