Nahrávka, která změnila všechno: Příběh Hany a jejího boje za děti

„Jsi jenom přítěž, Hano! K čemu tu vůbec ještě jsi?“ zasyčel Petr, když jsem se pokoušela vstát z postele, abych připravila dětem snídani. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce puká. Vždycky jsem věřila, že manželství je o podpoře a lásce, ale poslední měsíce se můj život změnil v noční můru.

Byla jsem kdysi veselá žena, učitelka na základní škole v Plzni, milovala jsem svou práci i rodinu. S Petrem jsme spolu byli patnáct let, máme dvě děti – osmiletou Klárku a pětiletého Tomáška. Všechno se změnilo před dvěma lety, když mi lékaři oznámili diagnózu: amyotrofická laterální skleróza. Věděla jsem, že mě čeká boj, ale netušila jsem, že ten největší nebude s nemocí, ale s člověkem, kterého jsem milovala.

Petr se začal měnit. Nejprve to byly jen poznámky – že už nejsem tak aktivní, že zanedbávám domácnost. Pak přišly výbuchy vzteku. „Proč já musím všechno dělat? Proč jsi tak neschopná?“ křičel na mě před dětmi. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak moc mě nemoc omezuje, ale jeho slova byla jako ledové ostří. Děti se mě začaly bát objímat, protože Petr jim říkal, že je moje nemoc nakažlivá. Viděla jsem v jejich očích strach a zmatení.

Jednoho večera, když jsem ležela v posteli a slyšela, jak Petr v kuchyni rozbíjí talíře, jsem si uvědomila, že už nemůžu dál. Ale nebyla jsem schopná odejít – neměla jsem kam a bála jsem se o děti. Věděla jsem, že pokud odejdu, Petr by je mohl získat do péče a já bych je už nikdy neviděla.

Začala jsem si vést deník a nahrávat si na mobil jeho urážky a výbuchy. „Jsi k ničemu! Jenom zabíráš místo!“ slyším jeho hlas znovu a znovu. Ty nahrávky byly mým jediným svědkem. Jednou v noci přišel ke mně do pokoje a řekl: „Stejně brzy chcípneš. Děti budou beze tebe šťastnější.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Svěřila jsem se své kamarádce Lence. „Hani, musíš to řešit! Tohle není normální,“ řekla mi a nabídla mi pomoc s právníkem. Začaly jsme sbírat důkazy – nahrávky, fotografie modřin na rukou, výpovědi sousedů, kteří slyšeli křik. Rozhodla jsem se podat žádost o rozvod a o svěření dětí do péče.

Soudní řízení bylo peklo. Petr před soudem hrál roli obětavého otce. „Moje žena je nemocná a nestará se o děti,“ tvrdil s hraným soucitem. Jeho matka, paní Novotná, vypovídala proti mně: „Hana už není schopná být matkou.“ Soudkyně byla přísná: „Paní Novotná, vaše snacha má právo na důstojnost.“ Ale i tak to bylo těžké.

Děti byly zmatené. Klárka mi šeptala do ucha: „Maminko, proč na tebe tatínek pořád křičí?“ Tomášek plakal každou noc a chtěl spát u mě v posteli. Já sama jsem byla na pokraji sil – fyzicky i psychicky.

Jednoho dne mi Petr oznámil: „Podal jsem žádost o svěření dětí do mé péče. Ty už nejsi schopná se o ně starat.“ Zhroutila jsem se. Věděla jsem, že pokud prohraju, děti už nikdy neuvidím bez jeho dozoru.

Začala jsem přemýšlet o nejhorším. Moje tělo sláblo každým dnem a bolest byla nesnesitelná. Ale nejvíc mě bolelo srdce – strach o děti a bezmoc vůči Petrovi. Rozhodla jsem se udělat poslední krok – nahrát video pro soud i pro děti.

Seděla jsem v obýváku s mobilem v ruce a mluvila přímo do kamery: „Klárko, Tomášku, miluju vás nade vše na světě. Vím, že jste teď zmatení a bojíte se. Ale chci, abyste věděli pravdu – nikdy za nic nemůžete vy. To tatínek je ten, kdo nám ubližuje.“

Video jsem poslala Lence s instrukcemi: „Pokud by se mi něco stalo nebo by mi Petr vzal děti, dej to právníkovi.“

O týden později mě Petr napadl přímo před dětmi. Klárka začala křičet: „Nech maminku být!“ Sousedi zavolali policii a já skončila v nemocnici s otřesem mozku. Tam za mnou přišla sociální pracovnice: „Paní Hano, máme vaše video i nahrávky. Pomůžeme vám.“

Soud nakonec rozhodl ve prospěch mých dětí – byly svěřeny do péče mé sestry Jitky a já je mohla vídat každý den až do konce svých sil. Petr dostal zákaz styku na pět let.

Poslední týdny života jsem strávila s dětmi v klidu a lásce. Klárka mi jednou řekla: „Maminko, jsi ta nejsilnější na světě.“

Teď už jen přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve stejném strachu? Kolik z nich má sílu promluvit? Co byste udělali vy na mém místě?