Bez domova, ale s králem v srdci: Příběh Matěje z pražského parku

„Matěji, pojď už, je zima!“ volala na mě máma, zatímco jsem seděl na lavičce v parku na Karlově náměstí a zíral na šachovnici, kterou mi kdysi někdo daroval. Prsty jsem měl zkřehlé, ale v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Jak porazit toho starého pána, co tu každý den hraje s cizími lidmi?

„Ještě jeden tah, mami! Prosím!“ odpověděl jsem zoufale a v očích mě pálily slzy. Věděl jsem, že až se setmí, půjdeme zpátky pod most, kde jsme poslední měsíce bydleli. Táta nás opustil, když přišel o práci v autodílně a propadl alkoholu. Máma se snažila najít si brigádu, ale s malou sestrou a beze střechy nad hlavou to bylo téměř nemožné.

V parku jsem našel útočiště. Lidé si mě moc nevšímali, jen občas někdo vhodil drobné do kelímku nebo mi nabídl housku. Ale šachy – ty mi daly smysl. Každý den jsem sledoval pana Novotného, jak hraje s kolemjdoucími. Jednou jsem sebral odvahu a poprosil ho o partii.

„Ty umíš hrát?“ zeptal se mě s pochybovačným pohledem.

„Trochu… učil mě děda,“ zalhal jsem. Pravda byla, že jsem znal jen základní tahy.

Usmál se a posunul pěšce. „Tak pojď, ukaž, co umíš.“

Prohrál jsem během deseti minut. Ale něco ve mně se vzepřelo. Každý den jsem se vracel, sledoval jeho ruce, přemýšlel nad každým tahem. Pan Novotný mi začal vysvětlovat strategie, půjčil mi starou knížku „Šachy pro začátečníky“. Když jsem měl hlad, přinesl mi rohlík a čaj.

Jednoho dne přišla do parku skupina studentů z gymnázia a smáli se mi: „Hele, bezďák hraje šachy! Co si myslíš, že budeš mistr světa?“ Zrudl jsem hanbou a chtěl utéct. Ale pan Novotný mě zastavil: „Nenech je rozhodovat o tom, kým budeš.“

Začal jsem vyhrávat první partie. Lidé si mě začali všímat. Jedna paní mi nabídla starý svetr, jiný pán mi dal šachovou knížku. Máma byla pořád smutná a unavená. „Matěji, tohle tě nenasytí,“ říkala často. Ale já věřil, že šachy jsou moje cesta ven.

Jednoho dne přišel do parku muž v obleku. „Jsem Petr Dvořák z šachového klubu Smíchov. Slyšel jsem o tobě. Nechceš si přijít zahrát k nám?“

Máma byla skeptická: „Nemáme peníze na tramvaj.“

Petr se usmál: „Já vás tam vezmu autem.“

V klubu jsem poprvé viděl opravdové šachovnice, hodiny, děti v čistém oblečení. Byl jsem nervózní a cítil se jako vetřelec. Ale když začala partie, všechno ostatní zmizelo. Vyhrál jsem první zápas, pak druhý… Lidé tleskali a Petr mi položil ruku na rameno: „Máš talent, Matěji.“

Začal jsem chodit do klubu pravidelně. Petr nám pomohl najít azylový dům pro rodiny s dětmi. Máma našla práci v pekárně. Sestřička začala chodit do školky. Poprvé po dlouhé době jsme měli postel a teplou večeři.

Blížilo se mistrovství republiky žáků v Brně. Klub mi zaplatil cestu i startovné. Máma mě objala: „Jsem na tebe pyšná.“

V Brně jsem byl nervózní jako nikdy předtím. První partii jsem prohrál – soupeř byl zkušenější a já udělal chybu v zahájení. Chtěl jsem to vzdát. Večer mi máma volala: „Matěji, bojuj! Dokaž jim, že nejsi jen kluk z ulice.“

Druhý den jsem vyhrál dvě partie za sebou. Začal jsem věřit, že to dokážu. Ve finále jsem seděl proti nejlepšímu hráči z Ostravy – Filipovi Královi. Bylo ticho, všichni sledovali každý tah.

„Nebojíš se?“ zeptal se mě Filip před partií.

„Ne… už nemám co ztratit,“ odpověděl jsem upřímně.

Hráli jsme skoro dvě hodiny. Když Filip udělal chybu a já mu vzal dámu, srdce mi bušilo jako o závod. Nakonec jsem zvítězil.

Lidé tleskali, Petr mě objal a máma plakala štěstím. Dostali jsme nabídku na malý byt od města a já stipendium na gymnáziu.

Dnes už nespím pod mostem. Každý večer hraju šachy se sestrou a máma nám čte pohádky před spaním.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik dětí jako já ještě spí venku? Kolik z nich by mohlo najít svůj vlastní šachový královský gambit? Co byste udělali vy na mém místě?