Náš sen o domově: Jak jsme s Terezou zvládli nemožné bez pomoci rodiny

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vyhrkl jsem, když jsem seděl naproti otci v jeho pracovně. Jeho pohled byl chladný, neoblomný. „Ondřeji, už jsi dospělý. Je čas, abys stál na vlastních nohou. My s mámou jsme si taky všechno vybudovali sami.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť naši mají tolik peněz! Proč mi nemůžou aspoň trochu pomoct? Tereza mě držela za ruku pod stolem a já cítil, jak se jí třesou prsty. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že na to možná opravdu budeme sami.

Když jsme odcházeli z jejich vily na Hanspaulce, Tereza mlčela. V autě jsem bouchl do volantu. „To je neuvěřitelný! Vždyť by jim to nic neudělalo! Proč jsou tak tvrdí?“

Tereza se na mě podívala a tiše řekla: „Možná je to zkouška. Ale zvládneme to. Spolu.“

Jenže já si tím nebyl jistý. Všichni naši kamarádi dostali od rodičů aspoň něco – někdo zálohu na byt, někdo garsonku po babičce. My jsme měli jen pár desítek tisíc našetřených z brigád a svatebních darů. A ceny bytů v Praze? Směšné. Za garsonku v paneláku chtěli víc, než kolik naši dali za celou vilu před třiceti lety.

Začali jsme obcházet banky. Hypotéka na 30 let, úrok 6 %, splátka skoro dvacet tisíc měsíčně. „Tohle nikdy neutáhneme,“ šeptala Tereza, když jsme seděli v kavárně na Vinohradech a počítali rozpočet na ubrousek.

„Musíme najít levnější byt,“ navrhl jsem. „Nebo jít někam dál od centra.“

Ale Tereza pracovala v nemocnici na Karlově náměstí a já měl práci v Holešovicích. Dojíždět z Berouna nebo Kladna? To by znamenalo dvě hodiny denně ve vlaku.

Začali jsme se hádat. O peníze, o budoucnost, o to, jestli má vůbec smysl se takhle trápit. Jednou večer jsem přišel domů a našel Terezu sedět na posteli s hlavou v dlaních.

„Možná bychom měli zůstat v podnájmu,“ řekla tiše. „Aspoň bychom nebyli pořád ve stresu.“

„A platit cizímu celý život?“ vybuchl jsem. „To radši budu jíst rohlíky s paštikou do konce života!“

Byly to těžké týdny. Přestali jsme chodit do kina, na večeře, dokonce i na pivo s kamarády. Každou korunu jsme obraceli dvakrát. Já si přibral noční směny v supermarketu, Tereza začala doučovat děti angličtinu.

Jednou večer jsem přišel domů úplně vyčerpaný a našel Terezu, jak sedí u stolu a brečí nad hromadou papírů.

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně.

„Dostali jsme předběžný souhlas s hypotékou,“ vzlykla. „Ale musíme složit ještě sto tisíc na poplatky a provizi realitce.“

Sedl jsem si vedle ní a objal ji. „Najdeme to. Nějak to zvládneme.“

Začali jsme prodávat všechno, co šlo – staré kolo, foťák po dědovi, dokonce i sbírku vinylů, kterou jsem miloval. Každá tisícovka byla vítězství.

Nakonec jsme našli malý byt v Libni – dva plus kk, panelák z osmdesátých let, výhled na tramvajovou trať a betonový dvorek. Ale byl náš.

Když jsme podepisovali smlouvu u notáře, Tereza mi stiskla ruku tak silně, až mi zbělely klouby.

„Dokázali jsme to,“ zašeptala.

První noc v novém bytě jsme spali na matraci na zemi mezi krabicemi. Venku jezdily tramvaje a já nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, jestli to všechno stálo za to – ty hádky, únavu, nejistotu.

Ale ráno mě probudila vůně kávy a smích Terezy v kuchyni. Seděla u okna s hrnkem v ruce a slunce jí svítilo do vlasů.

„Víš co?“ řekla. „Jsem šťastná. Protože tohle je náš domov.“

A tehdy mi došlo, že jsme získali mnohem víc než jen byt – získali jsme sílu jeden v druhém.

Dnes už máme doma záclony i květiny na parapetu. Splácíme hypotéku a někdy je to těžké. Ale když vidím Terezu usínat vedle mě a slyším tramvaje pod oknem, vím, že bych neměnil.

Možná nám rodiče nepomohli penězi – ale naučili nás postavit se životu čelem.

Někdy si ale říkám: Je opravdu fér čekat od mladých lidí, že všechno zvládnou sami? A co byste udělali vy na našem místě?