Mezi láskou a vyčerpáním: Příběh o péči o maminku

„Proč jsi mi to neřekla dřív, mami?“ vyhrkla jsem, když jsem ji našla sedět na zemi v kuchyni, třesoucí se a s očima plnýma slz. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla takhle zlomenou. Vždycky byla silná, tvrdohlavá a hrdá – ta žena, která mě naučila jezdit na kole i vařit svíčkovou. Teď se přede mnou třásla jako malá holka a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Když mi před měsícem zavolala sousedka paní Novotná, že maminka už zase zapomněla vypnout plyn a málem podpálila byt, rozhodla jsem se. S manželem Petrem jsme si sedli ke stolu a já mu řekla: „Musíme ji vzít k nám. Sama už to nezvládne.“ Petr jen mlčky přikývl. Věděli jsme oba, že to nebude lehké, ale že je to správné.

První dny byly zvláštní. Maminka byla vděčná, ale zároveň rozpačitá. „Nebudu vám tu na obtíž?“ ptala se pořád dokola. „Mami, jsi moje rodina. Patříš sem,“ ujišťovala jsem ji. Ale už tehdy jsem cítila, jak se ve mně mísí strach s odpovědností.

Začalo to nenápadně. Zapomínala, kde má brýle. Pak hledala klíče, které měla v kapse. Jednou v noci jsem ji našla bloudit po chodbě a mumlat si pod nos: „Musím domů za tatínkem.“ Tatínek je přitom už deset let po smrti.

Petr se snažil být oporou. „Zvládneme to,“ říkal mi večer v posteli, když jsem brečela do polštáře. Ale i na něm bylo vidět, že ho to ničí. Naše děti – Tomáš a Klárka – byly nejdřív nadšené, že mají babičku doma. Jenže brzy jim začalo vadit, že jim leze do pokoje a plete si jejich jména.

Jednoho dne přišla Klárka ze školy uplakaná. „Mami, babička mi roztrhala sešit! Myslela si, že je to její deník.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že babička za to nemůže, ale sama jsem měla chuť křičet.

Začala jsem být podrážděná. Každé ráno jsem vstávala dřív, abych mamince připravila snídani a dohlédla na léky. Do práce jsem chodila nevyspalá a kolegyně Jana mi jednou řekla: „Vypadáš hrozně unaveně.“ Jenže kdo by mi pomohl? Bratr Honza žije v Brně a přijede jednou za měsíc na hodinu. „Promiň, ségra, mám toho moc,“ omlouvá se pořád dokola.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a hádali se tiše, aby nás maminka neslyšela. „Tohle už nejde! Děti jsou nešťastné, ty jsi na pokraji sil a já mám pocit, že ztrácíme sami sebe,“ řekl Petr zoufale. „Co mám dělat? Dát ji do domova? To bych si nikdy neodpustila!“ vyjela jsem na něj.

Maminka nás slyšela. Druhý den ráno mi podala složený papírek: „Nechci vám ničit život. Najdi mi nějaký domov.“ Rozbrečela jsem se. „Mami, já tě miluju! Jen… už nevím, jak dál.“

Začala jsem hledat pomoc. Volala jsem na sociálku, ptala se známých, jestli někdo nezná pečovatelku. Všude mi říkali totéž: „Je vás hodně v podobné situaci.“ Ale konkrétní pomoc nikde.

Jednou večer přišla Tomáš za mnou do kuchyně: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Objala jsem ho a poprvé přiznala nahlas: „Protože mám strach, že nejsem dost dobrá dcera ani máma.“

Někdy mám chuť utéct. Jenže pak vidím maminku sedět u okna a dívat se do zahrady s prázdným pohledem – a vzpomenu si na všechny ty roky, kdy tu byla pro mě ona. Jak bych ji mohla opustit?

Minulý týden upadla v koupelně. Volala jsem záchranku a v nemocnici mi lékařka řekla: „Musíte myslet i na sebe. Jinak zkolabujete vy i ona.“

Dnes večer sedím u počítače a píšu tenhle příběh. Nevím, jestli dělám správně. Bojím se budoucnosti i toho, co si o mně myslí ostatní.

Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste to zvládli? Je možné být dobrou dcerou i mámou zároveň – nebo vždycky někdo trpí?