Automatizace místo lásky: Jak jsem vyměnil vztah za pračku a myčku

„Jaroslave, už toho mám dost! Tohle není život, to je přežívání!“ křičela na mě Jana, když práskla dveřmi našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Stál jsem tam s ovladačem od robotického vysavače v ruce a nechápal, jak jsme se sem dostali. Vždyť jsem přece všechno dělal správně – koupil jsem novou myčku, chytrou lednici, dokonce i automatický kávovar, který umí připravit cappuccino přesně tak, jak ho má ráda. Ale Jana odešla. A já zůstal sám.

První týdny po jejím odchodu byly zvláštní. Všude bylo ticho, jen občas zabzučel vysavač nebo lednice zahlásila, že došel sýr. V práci v IT firmě mi kolegové záviděli – „Ty se máš, Jardo! Žádné hádky o ponožky na zemi, žádné řešení večeře. Všechno ti dělají stroje!“ Smál jsem se s nimi, ale uvnitř mě něco svíralo.

Začal jsem si všímat drobností. Když jsem přišel domů, nikdo se nezeptal, jaký jsem měl den. Nikdo mi nevyprávěl historky z práce nebo se nesmál mým hloupým vtipům. Myčka sice umyla nádobí, ale nikdy mi nenabídla čaj, když jsem byl nemocný. Lednice mi připomněla, že mám koupit mléko, ale nikdy mi neřekla: „Dneska jsi toho zvládl hodně.“

Jednou večer jsem seděl u stolu a díval se na prázdný talíř. Automatická trouba právě dopekla lasagne podle receptu z internetu. Byly dokonalé – přesně podle návodu, přesně načasované. Ale chutnaly prázdně. Zavolal jsem mámě.

„Jardo, ty jsi pořád sám?“ zeptala se mě starostlivě. „Víš, že technologie je fajn věc, ale člověk potřebuje i někoho vedle sebe.“

„Mami, já to zvládnu. Všechno mám pod kontrolou,“ zalhal jsem jí.

Ale neměl jsem nic pod kontrolou. Sousedka paní Nováková mě jednou zastavila na chodbě: „Pane Jaroslave, nechtěl byste někdy přijít na kafe? Vidím vás pořád jenom s tím vaším robotem.“ Usmál jsem se a odmítl. Připadal jsem si trapně – vždyť já přece nikoho nepotřebuju!

Jenže večery byly čím dál delší a ticho v bytě hlasitější. Jednou jsem si pustil staré video z dovolené v Krkonoších. Jana se tam smála, když jsme stavěli sněhuláka. Najednou mi došlo, že žádný stroj mi ten smích nikdy nenahradí.

Začal jsem chodit ven – nejdřív jen do parku s knihou, pak na pivo s kolegy. Ale pořád jsem měl pocit, že něco není v pořádku. Jednoho dne jsem potkal Janu na zastávce tramvaje. Stála tam s taškou plnou zeleniny a vypadala unaveně.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděla a chvíli bylo ticho.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se.

„Líp,“ řekla upřímně. „Učím se žít sama. Ale někdy mi chybíš… ne ty a tvoje stroje, ale ty před tím vším.“

Zamrazilo mě. Kdy naposledy jsem byl opravdu sám sebou? Kdy naposledy jsem někoho obejmul jen tak? Doma mě čekala perfektně uklizená domácnost – ale byla studená jako displej na lednici.

Začal jsem přemýšlet o tom, co mi vlastně technologie dala a vzala. Ano, ušetřila mi čas a práci. Ale vzala mi i drobné rituály – společné vaření, hádky o to, kdo umyje hrnek od kafe, smích při skládání prádla.

Jednou večer jsem vypnul všechny spotřebiče a seděl potmě u okna. Slyšel jsem zvuky z okolních bytů – smích dětí, cinkání talířů, hádku sousedů o to, kdo zapomněl koupit rohlíky. Bylo to živé a opravdové.

Druhý den ráno jsem šel za paní Novákovou a přijal její pozvání na kafe. Povídali jsme si o všem možném – o jejím zesnulém manželovi, o tom, jaké to bylo dřív bez mobilů a chytrých praček. Najednou mi bylo líp.

Začal jsem pomalu obnovovat kontakt s lidmi kolem sebe – s mámou, s bratrem Petrem, dokonce i s Janou jsme si občas napsali zprávu. Uvědomil jsem si, že technologie je skvělý sluha, ale špatný pán.

Jednoho dne mi Jana napsala: „Nechceš přijít na večeři? Udělám tvoje oblíbené bramboráky.“

Stál jsem před jejím bytem s kyticí tulipánů a poprvé po dlouhé době cítil nervozitu i radost zároveň. Večeře byla obyčejná – trochu připálené bramboráky a rozlitý čaj na ubrusu. Ale smáli jsme se tomu a bylo nám dobře.

Dnes už vím, že žádný robotický vysavač nenahradí teplo lidské blízkosti. Že chytrá lednice neumí obejmout ani utřít slzy. A že i když technologie může usnadnit život, nikdy nenahradí lásku a lidské spojení.

Možná bych měl být vděčný za to ticho po Janině odchodu – donutilo mě totiž slyšet vlastní srdce. Co myslíte vy? Je možné žít bez lidí jen s technologiemi? Nebo je samota horší než jakýkoli domácí chaos?