Kam jsi šla? Příběh o ztracených rodinných poutech a hledání sebe sama v Praze

„Kde jsi byla? Přijeli jsme tě navštívit a nebyla jsi doma!“ vyhrkla sestřenice Jana hned, jak jsem otevřela dveře našeho malého bytu v Holešovicích. Její hlas byl nabitý výčitkou, ale i smutkem. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet – ne proto, že by mě překvapila, ale proto, že jsem sama nevěděla, kde vlastně patřím.

Dva roky zpátky jsem opustila naši malou vesnici u Třebíče a přijela do Prahy s hlavou plnou snů. Chtěla jsem být někdo, chtěla jsem žít jinak než máma, která celý život strávila v kuchyni a na zahradě. V Praze jsem potkala Tomáše – vysoký, tmavovlasý kluk s úsměvem, který mi připomínal léto. Zamilovali jsme se rychle, možná až moc rychle. Po roce jsme se vzali a začali bydlet u jeho rodičů v paneláku na Proseku. Prý jen na chvíli, než našetříme na vlastní byt.

Ta chvíle se protáhla na rok a půl. Tomášova máma, paní Novotná, byla zpočátku milá, ale brzy mi začala dávat najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. „U nás se večeří v šest,“ říkala mi často s úsměvem, který byl spíš ledový. „A ty tvoje bramboráky jsou nějaké mastné.“ Tomáš se mě zastával jen občas. Většinou mlčel a díval se do stolu.

Začala jsem pracovat v malé kavárně na Letné. Byla to dřina – směny od rána do večera, někdy i o víkendech. Ale měla jsem pocit, že aspoň něco dokážu sama. Jenže domů jsem chodila unavená a podrážděná. Tomáš byl často pryč – prý práce, prý kamarádi. Večer jsme si sotva řekli pár slov.

Jednou v noci jsem slyšela Tomáše šeptat do telefonu: „Neboj, ona nic neví.“ Srdce mi bušilo až v krku. Druhý den jsem se ho zeptala: „Tomáši, je něco mezi námi špatně?“ Podíval se na mě tak prázdně, že jsem měla chuť utéct. „Jsi poslední dobou nějaká divná,“ řekl jen.

Začala jsem být sama. Moje rodina mi volala čím dál míň – prý jsem pořád zaneprázdněná, prý už nejsem ta jejich holka z vesnice. Jednou přijeli neohlášeně – a já nebyla doma. Byla jsem v práci, snažila se vydělat na nájem našeho nového bytu. Když mi to Jana vyčetla ve dveřích, měla jsem chuť jí říct všechno: jak je těžké být pořád ta hodná dcera a zároveň manželka v cizím městě, kde nikoho nezajímám.

Jednoho večera přišla Tomášova máma bez klepání do našeho pokoje. „Měla bys víc myslet na rodinu,“ řekla mi tiše. „Tomáš je poslední dobou nešťastný.“ Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. Co mám dělat? Vrátit se domů? Zůstat tady a bojovat?

Když jsme konečně našli malý byt v Holešovicích, myslela jsem si, že všechno bude lepší. Ale Tomáš byl čím dál víc uzavřený. Jednou přišel domů pozdě v noci a voněl cizím parfémem. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se tiše. „S kolegy,“ odpověděl bez mrknutí oka.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli má smysl snažit se dál. V práci jsem byla obklopená lidmi, ale nikdy jsem nebyla tak sama jako teď. Moje máma mi jednou napsala: „Chybíš nám.“ Ale já už nevěděla, jak být tou dcerou, kterou si pamatují.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Přijeď domů na víkend. Máma má narozeniny.“ Chtěla jsem odmítnout – práce, Tomáš… Ale pak jsem si uvědomila, že už nemám co ztratit.

Cesta vlakem byla dlouhá a tichá. Když jsem vystoupila na nádraží v Třebíči, ucítila jsem slzy v očích. Máma mě objala tak pevně, až mě to zabolelo. „Jsi hubená,“ řekla mi hned. Smály jsme se i plakaly zároveň.

Večer jsme seděli všichni u stolu – táta vyprávěl historky z mládí, Jana se smála a máma pekla koláč. Najednou mi došlo, jak moc mi tohle všechno chybělo.

Když jsem se vracela do Prahy, cítila jsem v sobě klid i bolest zároveň. Doma mě čekal Tomáš s ledovým pohledem a tichým bytem.

Dnes sedím u okna a dívám se na šedé pražské nebe. Přemýšlím: Kde je vlastně můj domov? Je to místo nebo lidé? A dá se vůbec najít rovnováha mezi tím, co chceme my sami a tím, co od nás čekají ostatní?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožívá. Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah, když už v něm není láska – nebo je lepší vrátit se tam, kde nás mají opravdu rádi?