Když láska stárne: Příběh Aleny a jejího ticha po šedesátce

„Aleno, proč jsi zase sama? Vždyť bys mohla mít někoho, kdo tě bude držet za ruku, až ti bude nejhůř!“ slyším hlas své sestry Jitky, když mi v kuchyni podává hrnek s čajem. Její slova mě bodnou do srdce, i když vím, že to myslí dobře. Dívám se z okna na šedivou zahradu a v hlavě mi běží vzpomínky na všechno, co jsem v životě prožila.

Bylo mi čerstvých dvacet, když jsem si brala Karla. Byl to ten typický český svatební den – deštivý, ale veselý. Maminka plakala dojetím, tatínek se tvářil přísně, ale v očích měl pýchu. Karel byl tehdy můj svět. První dítě přišlo brzy, druhé o tři roky později. Žili jsme v paneláku na sídlišti v Brně, kde jsme se všichni znali jménem a večer sedávali na lavičkách před domem.

Jenže Karel měl rád pivo víc než mě. Začalo to nevinně – páteční posezení s kamarády v hospodě U Tří lvů. Postupně se z toho staly každodenní rituály, hádky kvůli penězům a později i kvůli jeho nevěrám. „Aleno, vždyť to nic není, jenom jsem si povídal,“ hájil se, když jsem našla cizí parfém na jeho košili. Děti byly malé a já neměla kam jít. Vydržela jsem to patnáct let.

Rozvod byl jako studená sprcha. Najednou jsem byla sama s dvěma dětmi a musela jsem se postavit na vlastní nohy. Pracovala jsem ve školní jídelně, abych je uživila. Byly to roky plné únavy, ale i hrdosti – zvládla jsem to bez něj.

Pak přišel Petr. Byl vdovec, tichý a laskavý muž z vedlejšího domu. Nosil mi jablka ze zahrady a pomáhal s opravami bytu. Děti už byly skoro dospělé a já poprvé po letech cítila klid. Vzali jsme se tiše, jen se svědky na radnici. Myslela jsem si, že teď už bude všechno dobré.

Jenže život není pohádka. Petr byl nemocný – cukrovka a později rakovina. Poslední roky našeho manželství jsem strávila po nemocnicích a čekárnách u lékařů. Když odešel, zůstala po něm prázdnota a ticho, které mě dusilo.

Děti se rozprchly do světa – dcera Jana do Prahy za prací, syn Tomáš do Plzně za rodinou. Volají mi jednou týdně, někdy přijedou na víkend. Ale většinu času jsem sama.

A teď? Teď mi je šedesát a všichni kolem mě čekají, že si najdu nového muže. „Aleno, přece nechceš být sama! Najdi si někoho na seznamce nebo choď do klubu seniorů,“ radí mi sousedka paní Novotná. Jenže já už nemám sílu začínat znovu.

Někdy večer sedím v obýváku a dívám se na staré fotografie – svatba s Karlem, výlet s Petrem na Šumavu, první vnouče v náručí. Všechno to byly krásné chvíle, ale taky bolestivé ztráty. Už nechci znovu prožívat naděje a zklamání.

Jednou za mnou přišla dcera Jana a přivedla svého přítele Pavla. „Mami, Pavel má kamaráda Standu, je vdovec jako ty. Co kdybyste spolu zašli na kávu?“ usmála se spiklenecky. Cítila jsem v sobě odpor i únavu zároveň.

„Janičko, já už nechci nikoho hledat. Mně je dobře takhle,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale mami… vždyť život nekončí! Ještě můžeš být šťastná,“ naléhala dcera.

„Možná ano… ale já už nechci riskovat další bolest.“

Někdy mám pocit, že společnost očekává od žen mého věku neustálou snahu o nový vztah – jako by samota byla selháním. Ale já v ní našla klid. Můžu si dělat co chci, vstávat kdy chci, číst knížky do noci a nikomu nic nevysvětlovat.

Občas mě přepadne smutek – hlavně o Vánocích nebo když slyším smích dětí na hřišti pod okny. Ale už vím, že štěstí nemusí znamenat být s někým za každou cenu.

Moje sestra Jitka má jiný názor. Její manželství trvá čtyřicet let – hádají se kvůli maličkostem, ale neumí být bez sebe. „Já bych bez Franty nevydržela ani den,“ říká mi často.

Já už ale nechci dělat kompromisy kvůli někomu jinému. Nechci vařit večeře podle cizí chuti nebo poslouchat chrápání v noci. Chci mít svůj klid a svůj prostor.

Možná je to sobecké – možná je to jen únava ze života. Ale když se podívám zpátky na všechny ty roky plné starostí i radostí, cítím vděčnost za to, co bylo… a smíření s tím, co je teď.

Někdy si říkám: Je špatné chtít být sama? Nebo je to jen další fáze života, kterou bychom měli přijmout bez studu?

Co si o tom myslíte vy? Je samota ve stáří prohra… nebo svoboda?