Neviditelná v davu: Příběh o hledání vlastní hodnoty

„Kláro, proč se pořád schováváš? Proč nejsi jako tvoje sestra?“ slyšela jsem mámin hlas už od dětství. Seděla jsem na posteli v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na fotku své sestry Jany – úspěšné právničky, která měla vždycky samé jedničky, krásného přítele a dokonalý život. Já? Já jsem byla ta druhá. Ta, která si v šestnácti obarvila vlasy na modro a dostala dvojku z matiky. Ta, která nikdy nevěděla, co vlastně chce.

„Mami, já nejsem Jana,“ zašeptala jsem tehdy, ale ona mě neslyšela. Nebo možná nechtěla slyšet. Vždycky říkala: „Musíš se víc snažit, Klárko. Život není fér.“

A tak jsem se snažila. Na gymplu jsem dřela, abych měla aspoň průměrné známky. Na vysokou mě vzali jen tak tak – pedagogická fakulta v Ústí nad Labem nebyla zrovna prestižní, ale byla to vysoká. Jana už v té době pracovala v advokátní kanceláři v centru Prahy a rodiče na ni byli pyšní. Já jsem si připadala jako stín.

Jednoho dne, když mi bylo dvacet čtyři a právě jsem dostala výpověď z práce v knihovně kvůli škrtům v rozpočtu, jsem seděla s tátou u kuchyňského stolu. „Kláro, co budeš dělat dál? Nemůžeš přece pořád jen čekat, že ti něco spadne do klína,“ řekl mi bez obalu. „Jana už má vlastní byt a ty pořád bydlíš tady.“

Zvedla jsem oči a poprvé v životě jsem se mu podívala přímo do tváře. „Tati, já nejsem Jana. Nikdy nebudu.“

Zavládlo ticho. Táta si povzdechl a odešel do obýváku. Já tam seděla ještě dlouho a přemýšlela, jestli má vůbec cenu se snažit být někým jiným.

Moje nejlepší kamarádka Petra mi jednou řekla: „Víš, Kláro, ty jsi mnohem silnější, než si myslíš. Jenom to musíš najít sama v sobě.“ Ale jak? Jak mám najít sílu, když mám pocit, že mě nikdo nevidí?

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka paní Novotná mi položila otázku, která mě úplně rozhodila: „Kláro, kdy jste naposledy udělala něco jen pro sebe?“ Nevěděla jsem. Vždycky jsem žila podle toho, co chtěli ostatní – rodiče, učitelé, šéfové.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Najednou mi došlo, že celý život čekám na to, až mě někdo pochválí nebo uzná. Ale co když to nikdy nepřijde? Co když musím začít sama?

Začala jsem psát blog o svých pocitech – o tom, jaké to je být neviditelná žena v české společnosti. První článek měl název „Nejsem Jana“. Bála jsem se reakce rodiny i známých, ale překvapivě mi začaly psát jiné ženy. „Kláro, mám to stejně,“ psala mi Lucie z Brna. „Děkuju za odvahu napsat to nahlas.“

Najednou jsem zjistila, že nejsem sama. Že spousta žen žije ve stínu někoho jiného – úspěšnější sestry, krásnější kamarádky nebo dokonalé kolegyně z práce.

Jednou mi volala máma. „Kláro, proč o nás píšeš na internetu? Co když si to přečte někdo z rodiny?“ Byla rozčílená a já cítila starý známý tlak v hrudi.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já už nechci být neviditelná.“

Zavěsila.

Bylo mi smutno, ale zároveň poprvé v životě svobodně. Začala jsem chodit na kurzy tvůrčího psaní a poznala nové lidi – ženy i muže, kteří měli podobné příběhy. S Petrou jsme si jednou večer povídaly u vína:

„Víš, Kláro,“ řekla Petra zamyšleně, „myslím, že jsi konečně našla svůj hlas.“

Usmála jsem se. Možná poprvé upřímně.

Ale cesta nebyla jednoduchá. Když jsem si našla novou práci jako redaktorka v malém nakladatelství, kolega Martin mi jednou řekl: „Kláro, jsi moc tichá. Musíš být dravější.“ Zase ten pocit nedostatečnosti.

Večer jsem seděla doma a přemýšlela: Proč musí být žena v Česku buď dokonalá matka, nebo kariéristka? Proč nemůžeme být prostě samy sebou?

Jednou přišla Jana na návštěvu. Seděly jsme spolu u kávy a ona najednou řekla: „Víš, Kláro… já ti závidím tu odvahu být upřímná.“ Zůstala jsem zaraženě sedět.

„Ty mi závidíš?“

„Ano,“ přikývla Jana. „Já celý život hraju roli dokonalé dcery. Ale někdy bych chtěla být prostě jen… Jana.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Dnes už vím, že cesta k vlastní hodnotě není o tom být lepší než někdo jiný. Je o tom přijmout sama sebe – i s chybami a slabostmi.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kdy konečně přestaneme žít podle očekávání ostatních a začneme žít podle sebe? Co myslíte vy? Máme v Česku vůbec šanci být opravdu samy sebou?