Proč se mnou nikdy nebudeš spokojený?

„Proč to prostě nemůžeš udělat jako Jana? Ta si s mámou vždycky rozuměla!“ zasyčel na mě Petr, když jsme v kuchyni sklízeli ze stolu po nedělním obědě. Jeho matka, paní Novotná, právě odešla do obýváku a já cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i zoufalství.

„Možná proto, že nejsem Jana,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněla bolest. Petr protočil oči a začal sbírat talíře. V tu chvíli jsem měla chuť s tím vším praštit. Už několik měsíců jsem měla pocit, že žiju ve stínu jeho bývalé ženy. Jana byla dokonalá – aspoň podle Petra a jeho matky. Všechno dělala správně: pekla bábovky, smála se vtipům paní Novotné a nikdy neodporovala.

Já? Já jsem Lucie. Pracuju jako zdravotní sestra na interně v Motole, mám za sebou dvanáctihodinové směny a rozhodně nemám čas ani energii na to, abych hrála divadlo pro někoho, kdo mě stejně nikdy nepřijme. Ale Petr to nechápal. Pro něj bylo důležité hlavně to, aby byl doma klid – a klid znamenal, že já budu držet pusu a krok.

Vzpomínám si na první setkání s paní Novotnou. Byla to typická česká maminka – rázná, všechno věděla nejlíp a Petr byl její chlapeček. „Tak ty jsi ta nová?“ zeptala se mě tehdy s úsměvem, který byl spíš výsměchem. „Jana byla moc hodná holka. Škoda, že to nevyšlo.“

Od té doby jsem věděla, že to nebude jednoduché. Každý můj pokus o konverzaci skončil trapným tichem nebo pasivně-agresivní poznámkou. „U nás doma jsme vždycky dělali bramborový salát s hráškem,“ řekla mi jednou při štědrovečerní večeři a významně se podívala na mou misku bez hrášku. Petr mlčel.

S Janou jsem se nikdy nesetkala, ale její duch byl všude. Fotky z dovolených na chalupě v Orlických horách, kde prý „Jana vždycky pomáhala s dřevem“. Vánoční ozdoby, které „Jana vlastnoručně vyrobila“. A hlavně ty neustálé narážky: „Jana by to takhle nikdy neudělala.“

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi, jak se cítím. „Mám pocit, že mě pořád srovnáváš s Janou. Jako bych nikdy nebyla dost dobrá.“

Petr jen pokrčil rameny: „Ale vždyť ona byla fakt skvělá. S mámou si rozuměla, nikdy nebyly hádky.“

„A co já? Já mám být jen tichá myška? Mám si nechat všechno líbit?“ vybuchla jsem.

„Nechci se hádat,“ řekl unaveně a odešel do ložnice.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu moc tvrdohlavá. Možná bych měla být víc jako Jana – usmívat se, přikyvovat a dělat bramborový salát s hráškem. Ale pak jsem si vzpomněla na své pacienty v nemocnici – na to, jak mi děkují za upřímnost a lidskost. Tam jsem sama sebou a nikdo mě nesrovnává s nějakou představou dokonalosti.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na Petrovu matku, jak kritizuje všechno od mého vaření po způsob, jakým skládám prádlo. „Víš, Lucie,“ začala svým obvyklým tónem, „Jana vždycky…“

„Prosím vás,“ přerušila jsem ji poprvé v životě, „já nejsem Jana. A nikdy nebudu.“

V místnosti zavládlo ticho. Petr zvedl hlavu od telefonu a poprvé za dlouhou dobu se na mě opravdu podíval.

„Mami, nech toho,“ řekl tiše. Paní Novotná se zatvářila dotčeně a odešla do svého pokoje.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mlčeli. Nakonec řekl: „Možná máš pravdu. Možná bych měl přestat žít v minulosti.“

Ale změnilo se něco? Ne hned. Stíny minulosti jsou silné a rodinné zvyky ještě silnější. Přesto jsem cítila úlevu – poprvé jsem se postavila sama za sebe.

Dnes už vím, že nikdy nebudu dokonalá snacha podle představ paní Novotné ani ideální manželka podle Petrova vzoru Jany. Ale jsem Lucie – žena, která má právo být slyšena a respektována.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké být prostě sám sebou? Musíme se opravdu celý život přetvařovat jen proto, abychom byli přijati? Co byste udělali vy na mém místě?