Dárek od tchyně: Když klíče znamenají víc než jen auto

„To auto je jen pro Petra. Ty za volant nesmíš ani sednout, Kláro.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsme s manželem odešli z návštěvy u jeho matky. Tchyně Barbora stála ve dveřích svého bytu na sídlišti v Brně, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako led. Petr mlčel. Já měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela kabelku a snažila se nerozbrečet.

Barbora nikdy mou rodinu neměla ráda. Moje máma, Jana, je přesný opak – otevřená, srdečná, někdy až moc upovídaná. Barbora je chladná, strohá a vždycky má poslední slovo. Od začátku našeho vztahu s Petrem jsem cítila, že mě bere jako vetřelce. Ale tohle? To už bylo moc.

Cestou domů jsem se snažila najít slova. „Petře, proč jsi jí to dovolil?“ zeptala jsem se tiše. On jen pokrčil rameny a zamumlal: „Je to její auto, její pravidla.“

„Ale ona ti ho dala! Tobě! Ne sobě!“

„Kláro, prosím tě… Nechci se hádat.“

A tak jsme mlčeli. Doma jsem si sedla na gauč a dívala se na klíče od nového auta, které Petr položil na stůl. Byly to klíče od naší svobody – nebo spíš jeho svobody. Já měla zůstat v roli spolujezdce.

Následující týdny byly plné napětí. Petr byl nadšený z auta – Škoda Octavia, tmavě modrá, skoro nová. Každý víkend ji leštil a jezdil s kamarády na výlety. Mně nezbylo než jezdit tramvají do práce a zpět. Když jsem se jednou zmínila před mámou, co se stalo, rozplakala jsem se.

„To si nemůžeš nechat líbit!“ rozčilovala se máma. „Jsi jeho žena! Máte být rovnocenní!“

Jenže Petr byl mezi dvěma ohni. Když jsem na něj tlačila já, stáhl se do sebe. Když tlačila jeho matka, byl jako poslušný kluk. A já? Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu.

Jednoho večera jsme seděli u večeře a já už to nevydržela.

„Petře, proč mi nedovolíš řídit? Vždyť mám řidičák déle než ty! Nikdy jsem neměla nehodu!“

Petr položil vidličku a zadíval se do talíře. „Kláro… Já nevím. Máma… Ona by se urazila.“

„A co já? Mně to nevadí?“

Ticho bylo těžké jako olovo.

Začala jsem si všímat, jak mě tahle situace mění. Byla jsem podrážděná, hádavá, uzavřená do sebe. Kamarádky si všímaly, že už nejsem ta veselá Klára jako dřív. Jednou večer mi napsala Simona: „Co se děje? Už tě nepoznávám.“

A tak jsem jí všechno vypsala. O Barboře, o autě, o tom, jak se cítím odstrčená.

„To je šílený,“ odepsala mi Simona. „Ale proč to Petr dovolí? Vždyť jste manželé!“

Začala jsem přemýšlet – opravdu jsme partneři? Nebo je Petr pořád synem své matky?

Jednoho dne přišel z práce dřív a oznámil mi: „Máma nás zve na neděli na oběd.“

„Já nejdu,“ řekla jsem tvrdě.

„Kláro… Prosím tě…“

„Ne! Už toho mám dost! Buď si vybereš mě, nebo ji!“

Petr zbledl. „To nemůžeš myslet vážně.“

„Ale myslím! Už mě nebaví být pasažér ve vlastním životě!“

Rozbrečela jsem se a utekla do ložnice.

Celý víkend jsme spolu skoro nemluvili. V neděli ráno Petr odešel k matce sám. Já seděla doma a přemýšlela, co dál. Zavolala mi máma.

„Klárko, přijď k nám na oběd,“ řekla tichým hlasem.

U nich doma bylo teplo a útulno. Máma mě objala a táta mi nalil skleničku vína.

„Musíš si stát za svým,“ řekla máma rozhodně.

Večer přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně na gauč.

„Mluvili jsme s mámou…“ začal opatrně.

„A?“

„Řekla mi, že když ti dovolím řídit auto, už mě nechce vidět.“

Zasmála jsem se hořce. „Takže?“

Petr sklopil hlavu. „Já nevím… Nechci přijít o mámu.“

V tu chvíli mi došlo, že tenhle boj nemůžu vyhrát. Ne sama.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Petr byl nervózní, já zoufalá. Nakonec jsem jednoho večera sbalila pár věcí a odešla k rodičům.

„Kláro… Prosím…“ volal za mnou Petr.

Ale já už byla rozhodnutá.

Dny u rodičů byly zvláštní – úleva i smutek zároveň. Máma mě podporovala, táta mlčel a jen mě občas pohladil po vlasech.

Po týdnu přišel Petr s kyticí růží.

„Miluju tě,“ řekl tiše. „Promiň… Měl jsem stát za tebou.“

Objali jsme se a plakali oba.

Nakonec jsme auto prodali a koupili jiné – společně. Barbora s námi několik měsíců nemluvila. Ale já věděla, že tentokrát jsem nebyla jen pasažér.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen v Česku žije svůj život jen jako spolujezdkyně? A kolik z nás najde odvahu vzít konečně volant do vlastních rukou?