Nekonečný pláč z bytu 3B: Co jsme nechtěli slyšet

„Zase to začalo…“ šeptla jsem si pro sebe, když se panelákem rozlehl ten známý, srdcervoucí pláč. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já se snažila připravit snídani pro svého syna Filipa. Ale ty zvuky z bytu 3B byly silnější než vůně čerstvé kávy. Filip se na mě podíval s otázkou v očích: „Mami, proč tam ten chlapeček pořád brečí?“

Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Všichni v domě jsme to slyšeli už měsíce. Nejprve jsme si mysleli, že je to jen období vzdoru, pak že je nemocný. Ale když pláč neustával a někdy se ozýval i v noci, začali jsme být nervózní. Sousedka paní Novotná jednou zaklepala na dveře 3B, ale nikdo neotevřel. „Možná jsou jen pryč,“ utěšovala nás tehdy.

Ale nebyli. Každý den jsme slyšeli stejný křik, někdy i tlumené hádky dospělých. Jednou jsem potkala paní Dvořákovou z přízemí na chodbě. „Jano, měli bychom něco udělat. Tohle není normální,“ řekla mi tiše, skoro se bála, že ji někdo uslyší. Přikývla jsem, ale v hlavě mi běžely všechny ty výmluvy: Co když se pletu? Co když jim zničím život? Co když je to jen přehnaná starost?

Jednoho večera jsem seděla u okna a pozorovala světla v protějším domě. Pláč byl tentokrát jiný – zoufalejší, delší. Vzala jsem telefon a vytočila číslo na linku důvěry. „Dobrý večer, myslím, že v našem domě je týrané dítě…“ hlas se mi třásl a měla jsem pocit, že mě někdo sleduje.

Dny plynuly a nic se nedělo. Policie přijela až po týdnu, když paní Novotná zavolala podruhé. Stála jsem na chodbě spolu s dalšími sousedy, když policisté bušili na dveře 3B. Nikdo neotevíral. Nakonec dveře vyrazili.

Ten pohled nikdy nezapomenu. Malý Honzík seděl na špinavé matraci v koutě pokoje, obličej měl nateklý od pláče a ruce samou modřinu. Jeho matka seděla na gauči, oči prázdné, v ruce láhev vodky. Otec nikde. Policisté nás poprosili, abychom odešli.

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi zněl Honzíkův pláč a výčitky svědomí: Proč jsme nezasáhli dřív? Proč jsme čekali tak dlouho? Druhý den ráno už byl byt 3B prázdný. Jen na dveřích visel úřední papír s razítkem: Zapečetěno.

Sousedé se začali hádat – kdo mohl za to, že jsme nic neudělali? Paní Dvořáková obviňovala paní Novotnou, že měla volat dřív. Pan Novák tvrdil, že to nebyla naše věc. Já jen mlčela a snažila se nevnímat pohledy ostatních.

Filip se mě zeptal: „Mami, kde je teď ten chlapeček?“ Objala jsem ho a poprvé jsem mu nedokázala odpovědět.

Týdny plynuly a život v domě šel dál. Ale něco se změnilo – už jsme si nebyli tak blízcí jako dřív. Každý měl pocit viny nebo vzteku. Na schůzi SVJ se o tom mluvilo jen šeptem.

Jednou jsem potkala Honzíkovu babičku před domem. „Děkuju vám… že jste zavolali pomoc,“ řekla mi tiše a v očích měla slzy. „Ale proč jste čekali tak dlouho?“

Dodnes mě ta otázka pronásleduje. Kolik dětí ještě musí plakat za zavřenými dveřmi? A kolik z nás bude dál jen poslouchat?

Možná bychom měli méně přemýšlet o tom, co si o nás sousedé pomyslí, a víc o tom, co cítíme uvnitř. Co byste udělali vy? Zavolali byste pomoc hned – nebo byste čekali jako já?