Stíny naší kuchyně: Příběh jedné matky a její dcery

„Mami, já už opravdu musím jet, děti mají trénink a Petr čeká s večeří,“ ozvalo se z předsíně. Jana stála s klíči v ruce, nervózně poklepávala nohou o dlažbu a já jsem cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Ještě chvíli, Janičko, prosím…“ zašeptala jsem, ale ona už byla myšlenkami jinde. „Zavolám ti zítra, ano?“ zabouchla za sebou dveře a já zůstala stát v kuchyni, kde ještě voněla její kolínská.

Sedla jsem si ke stolu, položila ruce na ubrus, který jsem kdysi vyšila sama, a dívala se na prázdné místo naproti. Dřív tu sedával můj muž František, smál se mým vtipům a nenechal mě nikdy dlouho smutnit. Teď je tu ticho. Ticho, které mě dusí. V televizi běží nějaký pořad o vaření, ale já ho nevnímám. Myšlenky mi bloudí k Janě. Vím, že má svůj život – dvě děti, manžela, práci v bance. Ale proč mám pocit, že jsem jí na obtíž?

Včera jsem slyšela, jak si s Petrem šeptají v chodbě: „Musíme zase k mámě, je to pořád dokola…“ A Jana jen povzdechla: „Já vím, ale co mám dělat? Je sama.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Nechci být břemenem. Nikdy jsem nechtěla. Ale samota je horší než bolest kloubů nebo špatný spánek. Je to prázdnota, která se nedá ničím zaplnit.

Vzpomínám na dny, kdy byl dům plný smíchu. O Vánocích jsme pekli cukroví, děti běhaly po chodbě a František zpíval koledy falešným hlasem. Teď slyším jen tikot hodin a občasné škrábání větví na okně. Sousedka paní Novotná mi říká: „Marie, pojď mezi nás do klubu seniorů.“ Ale já se bojím. Bojím se nových lidí, bojím se, že tam budu ještě víc sama než doma.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Janě: „Janičko, nechci tě obtěžovat, ale mohla bys přijít na chvíli? Jen na čaj…“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Mami, dneska to nejde. Ale zítra ti zavolám.“ Zavěsila a já jsem si připadala jako malá holka, která prosí o pozornost.

Začala jsem si psát deník. Do něj svěřuji všechno, co nemohu říct nahlas. „Dnes jsem byla na hřbitově za Františkem. Řekla jsem mu, že mi chybí. Že nevím, jak dál.“ Někdy mám pocit, že už mě nic hezkého nečeká. Ale pak přijde vnučka Anička a obejme mě kolem krku: „Babičko, upečeš mi bábovku?“ A já cítím aspoň na chvíli radost.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně brzo odpoledne. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak najednou vyhrkla: „Mami, já už nemůžu! Mám pocit, že tě pořád zanedbávám a zároveň nestíhám vlastní rodinu. Nevím, co dělat…“ Dívala se na mě zoufalýma očima a já pochopila – nejsme v tom sama. I ona je unavená a ztracená.

Vzala jsem ji za ruku: „Janičko, nechci ti být přítěží. Ale někdy mám pocit, že už pro nikoho nejsem důležitá.“ Rozplakala se. „To není pravda! Jsi moje máma… Jen je toho někdy moc.“

Dlouho jsme spolu seděly a povídaly si o všem možném – o dětství, o Františkovi, o tom, jaké to bylo být mladou mámou v osmdesátých letech. Poprvé po dlouhé době jsem cítila opravdovou blízkost.

Začaly jsme hledat řešení. Jana mi navrhla společné procházky jednou týdně a pomohla mi přihlásit se do keramického kroužku v kulturním domě. První den jsem měla strach – co když tam nikoho neznám? Ale paní Hrdličková mě hned pozvala ke stolu a ukázala mi, jak se dělají hrníčky.

Postupně jsem si našla nové známé – pana Dvořáka, který vypráví vtipy o důchodcích; paní Květu, která plete ponožky pro celou vesnici; i mladou dobrovolnici Lucii, která nám nosí čerstvé koláče z pekárny.

Samota nezmizela úplně – večery jsou stále dlouhé a tiché. Ale už vím, že nejsem jen přítěž. Že mám právo na svůj život i radost. A že Jana mě miluje i přes všechny starosti.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrníčkem čaje a přemýšlím: Kolik z nás starších žen se bojí říct svým dětem o svých pocitech? Kolik z nás čeká na obyčejné obejmutí nebo slovo útěchy? Možná bychom si měli navzájem víc naslouchat… Co myslíte vy? Máme právo chtít od svých blízkých víc pozornosti – nebo bychom měli hledat štěstí jinde?