Když víra zůstane poslední: Můj boj o svobodu v manželství s Tomášem

„Zase jsi to spálila! Proč já mám doma takovou neschopnou ženskou?“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako bouřka. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a cítila, jak se mi třesou kolena. Bylo to už po sté, co na mě křičel kvůli něčemu tak malichernému. V hlavě mi hučelo a v očích pálily slzy, které jsem se snažila spolknout. Věděla jsem, že když začnu plakat, bude to ještě horší.

Když jsme se s Tomášem poznali na pouti v Litomyšli, byl okouzlující. Smál se, vyprávěl vtipy, nosil mi kytky. Moje maminka říkala: „Ten je pro tebe jako stvořený, Haničko.“ Jenže po svatbě se všechno změnilo. Začalo to nenápadně – poznámky o tom, jak špatně vařím, jak moc utrácím, jak málo se starám o domácnost. Pak přišly výbuchy vzteku, třískání dveřmi, urážky. Nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než facka.

Jednou večer jsem seděla na posteli a modlila se. „Bože, proč mě zkoušíš? Proč musím žít v takovém strachu?“ V tu chvíli jsem ucítila zvláštní klid. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a zašeptal: „Neboj se, nejsi sama.“

Ráno jsem šla do kostela. Seděla jsem v lavici a dívala se na sochu Panny Marie. Vedle mě si přisedla stará paní Novotná. „Haničko, ty jsi nějaká smutná,“ zašeptala. Rozplakala jsem se. Všechno jsem jí řekla – o Tomášovi, o tom, jak se bojím vracet domů, o tom, jak už nevím, co dělat. Paní Novotná mě objala a řekla: „Víra je silnější než strach. Modli se a najdeš cestu.“

Začala jsem chodit do kostela častěji. Modlila jsem se za sílu, za odvahu něco změnit. Doma to bylo čím dál horší. Tomáš začal kontrolovat moje zprávy, zakazoval mi vídat kamarádky i rodiče. Jednou večer přišel opilý domů a rozbil talíř o zeď. „Jsi k ničemu! Kdybych tě nepotřeboval kvůli dětem, už bys tu nebyla!“

V tu chvíli jsem věděla, že musím odejít. Ale bála jsem se – co řekne rodina? Co řeknou sousedi? V naší vesnici se rozvody neodpouštějí. Maminka mi říkala: „Musíš vydržet, Haničko. Každé manželství má krize.“ Ale já už nemohla dál.

Jednoho rána jsem sbalila děti – malou Aničku a Honzíka – pár věcí do tašky a odešla k sestře do Pardubic. Tomáš zuřil, volal mi desítkykrát denně. Vyhrožoval mi i sestře. Ale já už byla rozhodnutá.

První týdny byly hrozné. Děti plakaly po tatínkovi, já nemohla spát. Každý večer jsem seděla u okna a modlila se: „Bože, dej mi sílu vydržet.“ Sestřina rodina mě podržela – švagr mi pomohl najít práci v pekárně, Anička začala chodit do školky.

Jednou večer jsme seděly se sestrou u čaje. „Haničko, proč jsi to tak dlouho snášela?“ zeptala se tiše. Mlčela jsem dlouho. „Bála jsem se… že bez něj nic nezvládnu. Že mě Bůh potrestá za rozvod.“

Sestra mě pohladila po ruce: „Bůh není soudce, ale opora.“

Začala jsem chodit na setkání do farnosti. Tam jsem potkala další ženy s podobným osudem – paní Martu, která utekla od násilného muže po třiceti letech manželství; mladou Katku s dvouletým synem; paní učitelku z místní školy. Sdílely jsme své příběhy a modlily se jedna za druhou.

Po půl roce jsem si uvědomila, že už se nebojím. Že dokážu být sama sebou i bez Tomáše. Děti byly šťastnější, já měla práci a nové přátele.

Jednoho dne mi Tomáš napsal: „Odpusť mi.“ Bylo to poprvé za osm let manželství, co přiznal chybu. Odpustila jsem mu – ne kvůli němu, ale kvůli sobě.

Dnes už vím, že víra není jen o modlitbě v kostele, ale o odvaze postavit se zlu tváří v tvář. O tom nebýt sám ani v nejtěžších chvílích.

Někdy si večer sednu ke stolu s dětmi a ptám se sama sebe: Kde bych dnes byla bez víry? Kolik žen ještě čeká na svou odvahu odejít? Co byste udělali vy na mém místě?