Když láska nestačí: Příběh babičky, která zůstala sama

„Mami, prosím tě, můžeš dneska zase pohlídat děti? Já fakt nestíhám, Petr má službu a já musím do práce.“

Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a telefon mi vibroval na stole. Byla to už potřetí ten týden. S povzdechem jsem si otřela ruce do utěrky a zvedla telefon. „Samozřejmě, Lucko. Přiveď je, upeču jim bábovku.“

Tak začínal každý můj den posledních deset let. Když se narodila první vnučka Anička, Lucka byla ještě mladá, nezkušená a sama. Její muž Petr byl pořád v práci nebo na služebkách. Já jsem byla ta jistota – babička Marie, která nikdy neřekne ne. Postupně přibyli další dva vnuci, Tomášek a Matýsek. Každý den jsem je vodila do školky, vařila jim obědy, učila je básničky a četla pohádky před spaním. Byla jsem jejich druhá máma.

Jenže děti rostou a čas běží rychleji, než si člověk uvědomí. Najednou už nepotřebují pohádku před spaním ani pofoukat bolístku. Anička má teď patnáct a místo mě potřebuje mobil a kamarádky. Tomášek je pořád někde na tréninku a Matýsek si hraje na počítači. Lucka s Petrem mají konečně čas na sebe – chodí do divadla, na večeře, jezdí na wellness víkendy.

A já? Sedím doma v paneláku na Žižkově, koukám z okna na šedivý dvůr a čekám, jestli si někdo vzpomene. Telefon mlčí. Když zavolám já, slyším jen: „Promiň mami, teď nemůžu mluvit.“ Nebo: „Mami, ozvu se později.“ Ale to později většinou nikdy nepřijde.

Jednou jsem se odhodlala a řekla Lucce: „Víš, Lucko, někdy mi chybíte. Byla jsem zvyklá být s vámi každý den.“

Podívala se na mě přes rameno: „Mami, vždyť jsme ti vděční! Ale teď už jsme velcí, musíš si taky najít nějaké svoje koníčky.“

Koníčky? V šedesáti pěti letech? Celý život jsem žila pro rodinu. Nikdy jsem neměla čas na sebe – vždycky byl někdo důležitější: děti, vnoučata, manžel (ten už je šest let po smrti). Teď mám najednou žít pro sebe? Jak?

Začala jsem chodit do parku krmit holuby. Sedím na lavičce vedle paní Jarmily z vedlejšího vchodu. Povídáme si o počasí a o tom, jak nás bolí záda. Ale v srdci mám prázdno.

Jednoho dne jsem šla kolem školy a zahlédla Aničku s partou kamarádek. Volala jsem na ni: „Aničko!“ Otočila se, zamávala mi a rychle pokračovala dál. Ani nezastavila.

Večer jsem to řekla Lucce: „Potkala jsem dnes Aničku u školy. Ani se nezastavila.“

Lucka jen mávla rukou: „Mami, je v pubertě. To přejde.“

Ale co když nepřejde? Co když už nikdy nebudu součástí jejich života tak jako dřív?

Začala jsem být protivná. Vyčítala jsem Lucce i Petrovi každou návštěvu, která se nekonala. Když přišli na kafe jednou za měsíc, byla jsem uražená. Oni to nechápali.

Jednou přišli všichni – Lucka, Petr i děti – s dortem k mým narozeninám. Seděli jsme u stolu a povídali si o všem možném. Najednou Tomášek řekl: „Babičko, proč jsi pořád smutná?“

Zarazila jsem se. Nevěděla jsem co říct. Všichni se na mě dívali.

„Protože mi chybíte,“ vyhrkla jsem nakonec.

Lucka se zamračila: „Mami, vždyť jsme tady! Ale nemůžeš po nás chtít, abychom byli pořád s tebou.“

Petr dodal: „Musíš si najít něco svého. My tě máme rádi, ale máme taky svůj život.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala chybu – jestli jsem neměla tolik obětovat svůj čas rodině. Možná kdybych měla víc vlastních zájmů nebo přátel… Ale jak to člověk má udělat, když ho celý život učili dávat přednost druhým?

Začala jsem chodit do knihovny a přihlásila se do kurzu keramiky v domě dětí a mládeže. Seznámila jsem se tam s paní Alenou a panem Františkem – oba byli taky sami. Povídali jsme si o životě a o tom, jak těžké je najednou být nepotřebný.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Anička.

„Babičko? Můžu přijít? Potřebuju si s někým popovídat.“

Byla jsem šťastná jako malá holka. Uvařila jsem kakao a čekala ji u stolu.

„Ve škole máme průšvih,“ začala Anička tiše. „Nevím komu to říct…“

Poslouchala jsem ji dlouho do noci. Najednou mi došlo, že možná nejsem tak zbytečná, jak jsem si myslela. Jen už mě nepotřebují každý den – ale když přijde opravdový problém, vzpomenou si.

Od té doby už nečekám každý den u telefonu. Žiju víc pro sebe – chodím na keramiku, čtu knihy a občas zajdu s Jarmilou na kávu. Ale když někdo z rodiny potřebuje pomoct nebo radu, vždycky tu budu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo bychom měli myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?