Poslední přání mé tchyně: Když rodina znamená oběť, kterou nechcete podstoupit

„Kláro, já už to dál nezvládnu. Buď ona, nebo já!“ Petr stál v kuchyni, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Bylo půl druhé ráno a já jsem se snažila potichu uklidit rozbité sklo z podlahy, které tam před chvílí rozbila jeho matka Marie. Všechno začalo před třemi měsíci, když nám zavolala, že už nemůže sama bydlet ve svém domě na kraji Plzně. Petr se na mě tehdy podíval s tím svým provinilým pohledem, který jsem znala už od začátku našeho vztahu. „Co když ji necháme na holičkách?“ ptal se tiše. A tak jsme prodali její dům a přestěhovali ji k nám do našeho dvoupokojového bytu na Slovanech.

Marie byla vždycky dominantní žena. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se skládají ručníky, až po to, co budeme jíst k večeři. První týdny jsem se snažila být trpělivá. Říkala jsem si, že je to jen přechodné období, že si zvykneme. Ale když mi začala přerovnávat šuplíky v kuchyni a kritizovat, jak vedu domácnost, začala jsem cítit, jak ve mně roste vztek. Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala s Marií sama. Každý den jsem poslouchala její poznámky o tom, jak by to dělala ona lépe, jak Petr jako malý nikdy neposlouchal a jak jsem já vlastně nikdy nebyla dost dobrá pro jejího syna.

Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a já se snažila tvářit mile, Marie najednou prohlásila: „Kláro, mám poslední přání. Chci, abyste mi dali svůj pokoj. Vy dva se můžete vyspat v obýváku.“ Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „To snad nemyslíte vážně,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Petr jen mlčky seděl a díval se do talíře. „Jsem stará a nemocná,“ pokračovala Marie, „potřebuji klid a soukromí. Vy jste mladí, zvládnete to.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět.

Začaly hádky. Petr byl rozpolcený – na jedné straně jeho matka, která ho celý život dusila svou láskou i výčitkami, na druhé straně já, jeho žena, která už nemohla dál ustupovat. „Proč mi nikdy nedáš za pravdu?“ křičela jsem na něj jednu noc, když jsme se hádali potichu v koupelně. „Protože je to moje máma!“ odpověděl zoufale.

Marie mezitím začala manipulovat i s našimi sousedy. Vyprávěla jim historky o tom, jak ji týráme hladem a jak jí nedáváme dostatek prostoru. Jednou mě dokonce zastavila paní Novotná z vedlejšího bytu: „Kláro, je mi líto vaší tchyně. Taková hodná paní a vy ji prý nutíte spát na gauči?“ Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Marii sedět v našem ložnici na posteli. V ruce držela můj deník a četla si v něm. „Tohle už je moc!“ vykřikla jsem a vytrhla jí ho z ruky. Marie se rozplakala: „Já už nemám nikoho jiného! Vy jste moje jediná rodina!“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ji mám politovat nebo nenávidět.

Petr začal být čím dál víc uzavřený do sebe. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech a trávil večery u počítače. Já jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má naše manželství ještě smysl. Všechno bylo špatně.

Jednoho večera jsme seděli všichni tři u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou Marie řekla: „Kláro, já vím, že mě nemáš ráda. Ale prosím tě – aspoň na poslední roky života mi dopřej trochu klidu.“ Podívala jsem se na Petra – jeho oči byly prázdné a unavené. „A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Kdo dopřeje klid mně?“

Nakonec jsme udělali kompromis – koupili jsme skládací postel do obýváku a střídali se s Petrem v tom, kdo bude spát s Marií v ložnici a kdo v obýváku. Bylo to nedůstojné pro všechny. Naše vztahy byly napjaté jako struna.

Jednou v noci jsem slyšela Marii plakat za dveřmi ložnice. Šla jsem za ní a poprvé jsme spolu opravdu mluvily – o jejím strachu ze samoty, o tom, jak ji bolí stáří i to, že Petr už není ten malý kluk, kterého mohla chránit před světem. Poprvé jsem ji viděla jako člověka a ne jen jako svou tchyni.

Ale stejně – její poslední přání mě stálo víc, než jsem byla ochotná dát.

Někdy si říkám: Kde je hranice mezi pomocí rodině a obětí sebe sama? Je správné ustupovat až do krajnosti jen proto, že je to rodina? Co byste udělali vy na mém místě?