Sousedka si myslí, že budu navždy krmit její dítě: Jak jí říct, že už toho mám dost?

„Mami, proč zase máme k večeři jen chleba s máslem?“ ozvalo se z kuchyně. Zastavila jsem se uprostřed věty, kterou jsem právě psala do pracovního e-mailu, a povzdechla si. „Protože dneska nemám čas vařit, Honzíku,“ odpověděla jsem synovi a doufala, že to přijme bez dalších otázek. Jenže v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Už jsem tušila, kdo to je.

Za dveřmi stála paní Novotná, moje sousedka z vedlejšího bytu, s malým Péťou v náručí. „Dobrý večer, Martino,“ začala hned bez pozdravu. „Mohla bys mi Péťu na chvíli pohlídat? Musím ještě rychle do práce a on má hlad. Nemohla bys mu dát něco k jídlu? Víš, jak je vybíravý.“

V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet: „A co já? Co moje dítě?“ Ale místo toho jsem se usmála a kývla. „Jasně, Péťo, pojď dál.“ Honzík protočil oči a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc.

Tohle nebylo poprvé. Začalo to nenápadně – jednou za měsíc, pak jednou týdně. Teď už je to skoro každý druhý den. Paní Novotná je samoživitelka, pracuje na směny v nemocnici a já ji chápala. Ale poslední dobou mám pocit, že mě bere jako samozřejmost. Nikdy se nezeptá, jestli můžu. Nikdy nepřinese ani rohlík nebo čokoládu pro Honzíka na oplátku.

Seděli jsme u stolu a já ohřívala poslední zbytek polévky. Péťa si stěžoval, že nemá rád mrkev a Honzík se tvářil uraženě. „Mami, proč musí Péťa pořád jíst s námi?“ zeptal se potichu. „Protože jeho maminka musí pracovat,“ odpověděla jsem unaveně.

Když jsem večer uklízela nádobí, přemýšlela jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Sama mám práce nad hlavu, Honzík potřebuje moji pozornost a já už nemám sílu být pořád ta hodná sousedka. Ale jak jí to říct? Vždyť ona to má těžké…

Druhý den ráno jsem potkala paní Novotnou na chodbě. „Martino, moc ti děkuju za včera. Péťa říkal, že u vás bylo zase moc fajn. Zítra mám zase odpolední směnu, tak bych ho přivedla kolem páté, ano?“

„Víš, Jano,“ začala jsem opatrně, „poslední dobou toho mám opravdu hodně. Honzík má školu, já práci… Možná bychom mohly najít nějaké jiné řešení?“

Zarazila se a její výraz ztvrdl. „Aha. Takže už ti Péťa vadí? Já myslela, že jsme kamarádky…“

„To není o tom,“ snažila jsem se vysvětlit, „jen už to nezvládám tak často. Potřebuju taky čas pro sebe a pro Honzíka.“

Zamračila se a beze slova odešla do svého bytu. Celý den jsem měla sevřený žaludek. Udělala jsem správně? Nebo jsem byla necitlivá?

Večer mi Honzík přinesl obrázek – nakreslil naši rodinu u stolu a vedle nás stál Péťa s velkým otazníkem nad hlavou. „Mami, bude Péťa ještě někdy jíst s námi?“ zeptal se vážně.

Sedla jsem si k němu a objala ho. „Možná někdy ano, ale teď potřebujeme být víc spolu jen my dva. Je to tak v pořádku?“

Přikývl a já cítila úlevu i smutek zároveň.

Další dny jsme se s paní Novotnou míjely na chodbě bez pozdravu. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem věděla, že jsem musela udělat něco pro sebe i pro Honzíka.

Jednoho večera mi přišla SMS: „Martino, promiň za tu reakci. Byla jsem unavená a vystresovaná. Chápu tě. Děkuju za všechno, co jsi pro nás udělala.“ Odpověděla jsem: „Není zač. Kdybys někdy potřebovala pomoct – ozvi se. Ale už ne tak často, prosím.“

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a přemýšlela: Proč je tak těžké říct druhým NE? Proč máme pocit viny, když myslíme na sebe? Máte to taky tak? Co byste dělali na mém místě?