Snídaně, která rozděluje: Když tradice naráží na moderní život

„Tohle opravdu stačí? Jogurt a banán? Myslíš na děti, Tomáši?“ Věřin hlas se nesl kuchyní jako výstřel. Seděl jsem u stolu, v ruce kelímek bílého jogurtu, a snažil se ignorovat pohledy, které mi tchyně vrhala přes stůl. Jana, moje žena, se snažila situaci zlehčit: „Mami, dneska máme v plánu výlet, nechceme být přecpaní.“ Ale Věra jen zavrtěla hlavou a už vytahovala pánev a vajíčka.

Adam s Bárou seděli tiše, oči upřené do mobilů. Věděl jsem, že by radši snídali doma – Adam by si vzal jen toast s máslem, Bára by si dala smoothie. Ale tady, v panelákovém bytě na Jižním Městě, platila jiná pravidla. Věra byla přesvědčená, že bez pořádné snídaně člověk nemůže začít den. „Za nás jsme měli chleba se sádlem a cibulí, a byli jsme zdraví jako řípy!“ prohlásila hrdě.

Připadal jsem si jako vetřelec ve vlastním životě. Každý pohyb byl pod drobnohledem. „Tomáši, ty jsi tak hubený! Copak tě Jana doma nekrmí?“ zasmála se Věra, ale v jejím hlase bylo něco ostřejšího. Jana protočila oči a šeptla mi: „Vydrž to, je to jen pár dní.“

Ale nebylo to jen o jídle. Bylo to o tom, jak se naše generace mění. My jsme zvyklí na rychlost, efektivitu – snídaně do ruky, káva do kelímku, všechno za pochodu. Věra žila v jiném světě: snídaně byl rituál, chvíle pro rodinu. Vzpomínala na dobu, kdy její muž – můj zesnulý tchán – seděl u stolu v županu a četl noviny. „To byly časy,“ povzdechla si jednou ráno.

Jednoho dne jsem to už nevydržel. „Věro, my to takhle prostě nemáme rádi. Doma snídáme lehce. Nechceme se hádat, ale potřebujeme trochu prostoru.“ V kuchyni zavládlo ticho. Adam zvedl hlavu od mobilu a Bára přestala listovat Instagramem. Jana mě chytla za ruku pod stolem.

Věra se na mě dlouze zadívala. „A co když děti jednou zapomenou na to, co je domov? Co když už nikdy nebudou chtít sedět u stolu s rodinou?“ Její hlas se zlomil. Najednou jsem pochopil – nebylo to o chlebu ani o vajíčkách. Bylo to o strachu ze ztráty toho, co pro ni znamenalo rodinu.

Ten večer jsme seděli s Janou na balkoně. „Možná bychom mohli aspoň jednou za pobyt snídat s mámou po jejím,“ navrhla tiše. Přikývl jsem. Druhý den ráno jsme usedli ke stolu – vajíčka natvrdo, chleba s máslem, čaj v porcelánových hrncích. Adam brblal, Bára se tvářila otráveně, ale Věra zářila štěstím.

Po snídani mi podala ruku: „Děkuju, Tomáši.“ A já věděl, že někdy je kompromis víc než vítězství.

Ale stejně si kladu otázku: Je správné držet se tradic za každou cenu? Nebo bychom měli nechat minulost minulostí a žít podle svého? Co si o tom myslíte vy?