Mezi dvěma světy: Boj o babičku

„To přece nemůžete myslet vážně!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, že stojím ve dveřích obýváku a slyším rodiče mluvit o babičce. Máma se na mě otočila, v očích měla slzy a táta jen sklopil hlavu. „Aničko, my už to prostě nezvládáme,“ řekla tiše máma. V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku. Babička byla vždycky moje nejlepší kamarádka, ta, která mě učila péct bábovku a vyprávěla mi pohádky, když jsem byla malá. Nedokázala jsem si představit, že by měla odejít z našeho domova.

Sedla jsem si na pohovku vedle nich a snažila se pochopit. „Ale proč? Vždyť babička je pořád tady s námi…“ Máma se rozplakala. „Ani nevíš, jak je to těžké. Každý den ji musím přebalovat, někdy ani neví, kdo jsem. Táta je pořád v práci a já už nemám sílu.“ Táta se zamračil: „Aničko, nejsi už malá holka. Musíš pochopit, že někdy je lepší odborná péče.“

Celou noc jsem nespala. Slyšela jsem babičku, jak v kuchyni potichu zpívá starou písničku z mládí. Vzpomněla jsem si, jak mě držela za ruku, když jsem měla strach ze tmy. Jak teď můžu já opustit ji?

Druhý den jsem šla do školy jako tělo bez duše. Kamarádka Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ zeptala se. Všechno jsem jí vyklopila. Jana jen pokrčila rameny: „Moje teta je taky v domově a je tam spokojená. Ale chápu tě…“

Odpoledne jsem se rozhodla promluvit s babičkou. Seděla v křesle u okna a dívala se ven na rozkvetlé šeříky. „Babi, máš mě ráda?“ zeptala jsem se najednou jako malé dítě. Usmála se a pohladila mě po vlasech: „Ty jsi moje sluníčko.“

V tu chvíli jsem věděla, že ji nemůžu nechat odejít bez boje. Večer jsem rodičům navrhla: „Co kdybychom si rozdělili péči? Já bych mohla pomáhat po škole.“ Máma jen unaveně zavrtěla hlavou: „Aničko, ty máš maturitu za rohem. Nechceme tě zatěžovat.“ Táta dodal: „A co když se něco stane? Kdo bude zodpovědný?“

Začaly hádky. Každý večer se doma mluvilo jen o tom, co s babičkou. Máma byla čím dál víc vyčerpaná, táta podrážděný a já zoufalá. Jednou večer jsem zaslechla mámu plakat v koupelně: „Nechci být špatná dcera… ale už nemůžu.“

Začala jsem hledat informace na internetu. Našla jsem příběhy lidí, kteří zvládli péči doma i těch, kteří museli své blízké dát do domova. Četla jsem diskuze, kde se lidé hádali o tom, co je správné. Někteří psali, že domov je selhání rodiny, jiní tvrdili, že je to někdy jediná možnost.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na návštěvu. Prohlédla si babičku i náš byt a řekla: „Vaše maminka potřebuje celodenní péči. Rozumím vašim obavám, ale domov by jí mohl nabídnout víc.“ Máma se rozplakala a já cítila vztek i bezmoc.

Začala jsem být na rodiče zlá. Vyčítala jsem jim sobectví, oni mi zase nezralost. Doma byla dusná atmosféra. Babička začala být zmatenější a jednou v noci odešla ven v noční košili – hledali jsme ji po celé vesnici.

To byl zlomový okamžik. Táta řekl: „Tohle už nemůžeme riskovat.“ Máma souhlasila a já věděla, že prohrávám boj.

Den odjezdu byl nejhorší v mém životě. Babička seděla v autě a držela mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo. „Neboj se o mě, Aničko,“ šeptala. „Vždycky budu s tebou.“

Když jsme ji odvezli do domova důchodců v nedalekém městě, měla jsem pocit, že selhávám jako vnučka i jako člověk. První týdny jsem tam chodila každý den – nosila jí koláče a povídala si s ní o starých časech. Ale babička chřadla, byla smutná a často mě nepoznávala.

Jednou mi řekla: „Tady je hodně lidí… ale já tu nikoho nemám.“ Rozbrečela jsem se přímo před ní.

Doma už bylo ticho, ale prázdno. Rodiče byli klidnější, ale mezi námi zůstala zeď nevyřčených výčitek.

Dnes už vím, že někdy nejsou správná řešení – jen ta nejméně bolestivá. Ale pořád si kladu otázku: Udělali jsme pro babičku opravdu to nejlepší? Nebo jsme jen ulehčili život sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za rodinu za každou cenu, nebo přijmout pomoc zvenčí?