Proč nemáš pro mě žádné peníze?

„Proč nemáš pro mě žádné peníze?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit a utéct. Bylo pondělí večer, venku pršelo a v bytě bylo chladno, protože jsem šetřila na topení. Tomáš stál ve dveřích, batoh ledabyle shozený na zem, tvářil se uraženě a čekal odpověď.

„Tomáši, víš přece, že teď je to těžké. Po rozvodu s tátou platím všechno sama. Musíme šetřit,“ snažila jsem se vysvětlit klidně, i když mi v hrudi bušilo srdce.

„Ale všichni ostatní mají! Petr dostal nový mobil, Lucka jede na lyžák do Alp! Proč já nemůžu mít aspoň těch pár stovek na koncert?“ Jeho hlas byl plný výčitek a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na své dětství. Vyrůstala jsem v malé vesnici u Jihlavy. Táta pracoval v lese, máma byla prodavačka. Peněz bylo málo, ale nikdy jsme si nestěžovali. Když jsem chtěla nové boty, šla jsem na brigádu do Jednoty. Nikdy by mě nenapadlo přijít domů a křičet na mámu: „Proč nemáš pro mě peníze?“

Ale Tomáš je jiný. Je mu sedmnáct, vyrůstal už v jiné době. Všechno je rychlé, všechno je dostupné – aspoň to tak vypadá na Instagramu jeho spolužáků. Jenže já nejsem influencerka ani podnikatelka. Jsem zdravotní sestra v nemocnici, dělám dvanáctky a někdy si připadám neviditelná.

„Mami, ty tomu nerozumíš! Já nechci být za chudáka!“ Tomáš praštil dveřmi od pokoje tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně.

Zůstala jsem stát v kuchyni a cítila se menší než kdy jindy. V hlavě mi vířily myšlenky: Kde jsem udělala chybu? Proč je Tomáš tak nespokojený? Dala jsem mu všechno – čas, lásku, podporu. Po nocích jsem šila kostýmy na školní besídky, o víkendech jsme jezdili na výlety po hradech a zámcích. A teď? Teď jsem pro něj jen někdo, kdo nemá dost peněz.

Večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se do tmy za oknem. Volala mi máma: „Janičko, jak se máte?“ Snažila jsem se znít vesele, ale poznala to. „Zase jste se pohádali?“ ptala se tiše.

„Nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem. „Mám pocit, že už mu nestačím.“

Máma mlčela a pak řekla: „Děti dneska mají všechno hned. Ale to nejdůležitější jim chybí – pokora.“

Další dny byly napjaté. Tomáš se mnou skoro nemluvil. Ve škole měl problémy – volala mi třídní učitelka paní Novotná: „Paní Dvořáková, Tomáš je poslední dobou podrážděný, hádá se s učiteli…“

Cestou domů jsem přemýšlela: Je to moje vina? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc rozmazlovat?

Jednou večer přišel domů později než obvykle. Sedla jsem si k němu do pokoje. „Tomáši, pojď si promluvit.“

Nejdřív mlčel. Pak vybuchl: „Ty nevíš, jaký to je! Všichni mají všechno! Já nechci být za socku!“

„A myslíš si, že já to mám lehké?“ zeptala jsem se tiše. „Víš vůbec, kolik stojí nájem? Kolik platím za tvoje jídlo, oblečení? Nikdy jsi nemusel hladovět nebo chodit v roztrhaných botách.“

Tomáš sklopil oči. „Já vím… Ale prostě mě to štve.“

Seděli jsme tam dlouho. Řekla jsem mu o svém dětství – jak jsme s bratrem sbírali brambory za pár korun, jak jsme si vážili každého dárku pod stromečkem.

„To byla jiná doba,“ namítl Tomáš.

„Možná,“ přikývla jsem. „Ale některé věci jsou pořád stejné – třeba to, že láska není o penězích.“

Následující týdny byly těžké. Tomáš začal chodit na brigádu do supermarketu. První výplatu mi ukázal s hrdostí v očích.

„Mami… promiň za ty věci, co jsem řekl.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Ale někdy večer přemýšlím: Co když jsme my rodiče udělali chybu? Nedali jsme dětem příliš mnoho? Nebo naopak příliš málo? Jak najít rovnováhu mezi láskou a přísností?

A co vy? Myslíte si, že dnešní děti jsou opravdu rozmazlené – nebo je to jen jiný svět, kterému už nerozumíme?