Když mateřská láska nestačí: Příběh o hranicích, které bolí
„Mami, potřebuju peníze. Hned.“
Ta slova mě probudila ze spánku. Byla tma, někdy kolem třetí ráno. Seděla jsem na posteli, srdce mi bušilo až v krku. V předsíni stál můj syn Tomáš, oči zarudlé, ruce se mu třásly. Zase. Už po několikáté za poslední měsíc. „Tomáši, prosím tě, je noc… Nemůžeš přijít ráno?“ šeptala jsem zoufale, ale on jen mávl rukou a začal prohledávat mou kabelku.
„Nech toho! To jsou moje věci!“ vykřikla jsem, až jsem se sama lekla svého hlasu. Tomáš se na mě otočil s pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – byl v něm vztek, pohrdání i bezmoc najednou. „Kdybys mi pomohla, nemusel bych to dělat!“ odsekl a zabouchl za sebou dveře.
Zůstala jsem stát v předsíni, třásla jsem se a slzy mi tekly po tvářích. V tu chvíli jsem si poprvé připustila, že něco je špatně. Že už nejsem jen unavená matka dospělého syna, ale že jsem obětí jeho manipulace. Ale jak může matka odmítnout vlastní dítě?
Tomáš byl vždycky citlivý kluk. Po smrti jeho otce, mého manžela Karla, když mu bylo dvanáct, se uzavřel do sebe. Snažila jsem se mu být oporou – chodila jsem na třídní schůzky, platila doučování z matematiky, vařila jeho oblíbené palačinky. Ale něco mezi námi prasklo. Začal chodit domů pozdě, vymlouval se na kamarády, později na práci. Pak přišly první lži – že potřebuje peníze na školní výlet, na učebnice, na opravu kola. Vždycky jsem mu dala.
Když mu bylo dvacet, přiznal mi, že má dluhy. Prý kvůli špatným kamarádům a špatným rozhodnutím. Zaplatila jsem je. Říkala jsem si: „Je mladý, každý dělá chyby.“ Jenže dluhy se vracely. Pořád nové a nové výmluvy – někdy šlo o tisícovku, jindy o deset tisíc. Vždycky jsem našla způsob, jak mu pomoct. Prodala jsem prsten po mamince, vzala si půjčku v bance.
Moje sestra Jana mi říkala: „Marie, musíš ho nechat padnout na dno. Jinak ho nikdy nezachráníš.“ Ale jak to mám udělat? Je to přece moje dítě! Když byl malý a měl horečku, taky jsem ho nenechala trpět samotného v pokoji.
Jednou večer jsme seděli u stolu – já s hrnkem čaje, Tomáš s pohledem upřeným do stolu.
„Mami… Potřebuju tvoji občanku,“ řekl tiše.
„Na co?“
„Jen na chvíli… Potřebuju si něco vyřídit.“
V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o peníze. Že je ochoten riskovat i mě samotnou. „Tomáši, tohle ne. Už ne.“
Začal křičet: „Ty mi nikdy nepomůžeš! Jsi sobecká! Kdybys byla lepší máma…“
Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Celou noc jsem nespala a ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegové si šeptali, že vypadám špatně. Vedoucí mi dala volno – prý abych si odpočinula.
Doma jsem našla Tomáše spícího na gauči. Vedle něj ležela prázdná láhev od rumu a roztrhaný dopis od exekutora. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech – jako když byl malý kluk a bál se bouřky.
„Tomáši… Takhle to dál nejde,“ zašeptala jsem.
Otevřel oči a chvíli na mě jen zíral. Pak se rozplakal jako malé dítě.
„Já už nevím co dělat…“ vzlykal.
Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila jen lásku, ale i strach a vztek zároveň.
Začali jsme chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná byla trpělivá a laskavá. Učila mě říkat „ne“. Učila mě chránit sama sebe.
Ale Tomáš to nesl těžce. Několikrát odešel z domova na několik dní – nebral telefony, nepsal zprávy. Vždycky se vrátil s novou prosbou o pomoc.
Jednou večer přišel domů opilý a začal rozbíjet nádobí v kuchyni. Volala jsem policii – poprvé v životě. Když ho odváželi, díval se na mě s nenávistí v očích.
„Tohle jsi chtěla? Abych skončil jako kriminálník?“ křičel přes rameno.
Zhroutila jsem se na podlahu a brečela tak dlouho, dokud mi nezbyly žádné slzy.
Dny plynuly pomalu – Tomáš byl v léčebně pro závislé na alkoholu a já poprvé po letech cítila klid i prázdnotu zároveň. Chodila jsem do práce, vařila si večeře pro jednoho a večer seděla u okna s hrnkem čaje.
Jednoho dne mi přišel dopis – Tomáš mi psal z léčebny:
„Mami, promiň mi všechno zlé. Nevím, jestli mi někdy odpustíš… Ale děkuju ti za všechno.“
Slzy mi tekly po tvářích a já poprvé pocítila naději.
Dnes už vím, že mateřská láska není o tom dávat všechno bez hranic. Někdy musíme říct dost – i když nás to bolí víc než cokoliv jiného na světě.
Ptám se sama sebe: Kde končí láska a začíná sebeláska? A kolik bolesti musí matka snést, než si dovolí myslet i na sebe?