Ticho za zavřenými dveřmi: Jak jsem hledala cestu zpět k manželství – Příběh Jany z Pardubic

„Martine, prosím tě, aspoň dneska pojď s námi na večeři. Děti tě neviděly celý týden.“ Můj hlas se třásl, když jsem stála mezi dveřmi ložnice a kuchyně. Martin ležel na posteli, otočený zády ke mně, a mlčel. Už několik měsíců byl jako stín. Dřív býval veselý, vtipkoval s dětmi, plánoval výlety. Teď se zavíral do sebe, celé dny jen koukal do stropu nebo bezcílně brouzdal po internetu.

„Nech mě být, Jano,“ zamumlal. „Nemám na nic náladu.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že to není jeho vina. V práci ho propustili, přišel o všechno sebevědomí. Ale já už neměla sílu být pořád ta silná. Každý den jsem vstávala v pět, abych stihla směnu v nemocnici, pak domů, nakoupit, uvařit, postarat se o děti. A večer mě čekalo ticho. Ticho za zavřenými dveřmi ložnice.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni u studeného čaje a dívala se na fotku z naší svatby. Byli jsme tak šťastní! „Kde jsme se ztratili?“ šeptala jsem do tmy. V tu chvíli přišla dcera Anička. „Mami, proč je táta pořád smutný?“ ptala se tiše. Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude zase dobré. Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Začala jsem chodit do kostela. Ne proto, že bych byla kdovíjak zbožná, ale potřebovala jsem někde najít klid. Sedávala jsem v lavici a šeptala prosby: „Bože, dej mi sílu vydržet.“ Jednou ke mně přišla stará paní Novotná. „Nebojte se říct si o pomoc,“ řekla mi a pohladila mě po ruce. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsem úplně sama.

Doma to ale bylo čím dál horší. Martin začal pít. Ne moc, ale dost na to, aby byl ještě vzdálenější. Jednou jsem ho našla v kuchyni s lahví rumu a prázdným pohledem. „Tohle ti nepomůže,“ řekla jsem mu tiše. „A co mi pomůže?“ vyštěkl na mě. „Ty? Kostel? Modlitby? To je všechno k ničemu!“

Rozplakala jsem se přímo před ním. „Já už nevím, co mám dělat! Snažím se držet rodinu pohromadě, ale ty mě odstrkuješ! Myslíš si, že je mi lehko? Že mě nebaví každý den předstírat před dětmi, že je všechno v pořádku?“

Martin mlčel. Pak se zvedl a odešel ven. Celou noc se nevrátil.

Ráno jsem musela dětem lhát, že šel brzy do práce. Sama jsem šla do nemocnice s hlavou plnou strachu. Celý den jsem byla jako tělo bez duše. Když jsem večer přišla domů, Martin seděl v kuchyni a díval se na mě s očima plnýma slz.

„Promiň,“ zašeptal. „Já už nevím, jak dál.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili opravdu otevřeně. Vyprávěl mi o svém strachu, o pocitu zbytečnosti, o tom, jak ho bolí vidět mě unavenou a děti smutné.

„Mám pocit, že jsem tě zklamal,“ řekl tiše.

Vzala jsem ho za ruku. „Nezklamal jsi mě. Jenom jsme oba ztracení. Ale můžeme se najít zpátky – jestli budeme chtít.“

Začali jsme spolu chodit na procházky po Labi, povídali si o všem možném i nemožném. Martin začal docházet k psychologovi – nebylo to snadné přiznat si slabost, ale udělal to kvůli nám všem.

Doma jsme začali zavádět malé rituály: společné večeře bez mobilů, nedělní výlety do lesa za Pardubicemi, večerní čtení pohádek dětem. Nebylo to dokonalé – někdy jsme se pohádali kvůli hlouposti, někdy přišla stará úzkost zpátky jako stín za zády.

Ale pomalu jsme se učili být zase rodinou.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na hvězdy nad Pardubicemi.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se Martin tiše.

Položila jsem mu hlavu na rameno a odpověděla: „Nevím. Ale chci to zkusit.“

A tak jsme šli dál – krok za krokem, den po dni.

Někdy si říkám: Kolik toho člověk vydrží? A kde je ta hranice mezi obětí a nadějí? Co byste udělali vy na mém místě?