Za hranicí zrady a nemoci: Můj příběh z onkologického oddělení

„To snad nemůže být pravda!“ vykřikla jsem do ticha nemocničního pokoje, když jsem na svém telefonu objevila zprávy, které mi změnily život. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já ležela na onkologii v Motole, napojená na kapačku s chemoterapií. V hlavě mi hučelo, žaludek se mi svíral nejen z léků, ale i z toho, co jsem právě přečetla. Můj manžel Petr, se kterým jsem byla dvacet let, mi byl nevěrný. A já to zjistila právě teď, když jsem nejvíc potřebovala jeho podporu.

„Mami, co se děje?“ ozvalo se ode dveří. Byla to moje dcera Klára, která mi nosila do nemocnice domácí polévku a snažila se mě rozveselit. Rychle jsem schovala telefon pod polštář a snažila se usmát. „Nic, jen mi není dobře,“ zalhala jsem. Ale Klára mě znala až moc dobře. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po ruce. „Mami, já vím, že je to těžké. Ale zvládneme to spolu.“

Jenže já věděla, že tentokrát to bude jiné. Rakovina prsu byla jako ledová sprcha, která mě probudila z každodenní rutiny. Ale Petrův podvod byl jako rána nožem do zad. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – první rande v kavárně Slavia, svatba na radnici v Dejvicích, narození Kláry i naše společné dovolené v Krkonoších. Jak mohl? Proč právě teď?

Když Petr přišel odpoledne na návštěvu, bylo mezi námi ticho husté jako mlha nad Vltavou. Sedl si ke mně a začal mluvit o práci, o tom, jak je doma prázdno bez mě. Sledovala jsem ho a přemýšlela, jestli mám odvahu se ho zeptat přímo. Nakonec jsem to nevydržela: „Petře, je něco, co mi chceš říct?“ Podíval se na mě těma svýma šedýma očima a chvíli mlčel. Pak sklopil hlavu: „Jano… já… je mi to líto.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Slzy mi tekly po tvářích a já měla pocit, že už nemám sílu dál bojovat. „Proč? Proč jsi mi to udělal?“ šeptala jsem mezi vzlyky. Petr mlčel. Věděla jsem, že odpověď stejně neexistuje.

Následující týdny byly jako zlý sen. Chemoterapie mě vysávala ze všech sil, vlasy mi padaly po hrstech a já se cítila slabá a ztracená. Klára byla jediná jistota v mém životě – nosila mi knížky, povídala si se mnou o všedních věcech a snažila se mě rozesmát. Petr chodil dál na návštěvy, ale mezi námi zůstávalo napětí.

Jednoho dne za mnou přišla moje sestra Eva. Sedla si ke mně a bez okolků řekla: „Jano, musíš myslet hlavně na sebe. Petr ti ublížil, ale ty jsi silná ženská. Zvládneš to.“ Poprvé jsem si uvědomila, že mám právo být naštvaná, smutná i zklamaná. A taky že mám právo žít dál – s Petrem nebo bez něj.

Začala jsem chodit na psychoterapii do malé ordinace na Letné. Paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že nemoc není trest a že zrada mého muže není moje vina. Učila mě odpouštět – nejen Petrovi, ale hlavně sobě za to, že jsem dlouho zavírala oči před tím, co se děje.

Jednoho večera jsme s Klárou seděly doma u stolu a jedly bramborovou polévku podle babiččina receptu. „Mami,“ řekla najednou Klára tiše, „já tě obdivuju. Jsi nejstatečnější člověk, jakého znám.“ V tu chvíli jsem pocítila zvláštní klid. Možná poprvé za dlouhou dobu.

Petr se odstěhoval do podnájmu na Smíchově. Občas si voláme kvůli Kláře nebo praktickým věcem. Už necítím vztek ani nenávist – jen smutek nad tím, co jsme ztratili. Ale zároveň i vděčnost za to, co mám: dceru, sestru a novou sílu v sobě.

Dnes už vím, že přežít rakovinu není jen o těle, ale hlavně o duši. Naučila jsem se odpouštět a žít pro sebe. Každý den je dar – i když někdy bolí.

Někdy večer přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych nikdy nezjistila pravdu? A je lepší žít v nevědomosti nebo čelit bolesti a najít v sobě novou sílu? Co byste udělali vy?