Když mateřská láska bolí: Příběh Aleny, která ztratila samu sebe

„Mami, já už nemůžu pořád jezdit domů. Mám vlastní život!“ křičela na mě dcera Lucie do telefonu. Stála jsem u okna našeho bytu v Ostravě-Porubě, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a dívala se na šedé paneláky naproti. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako moje slzy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zůstala sama.

Celý život jsem žila pro své děti. Po smrti manžela, když bylo Lucii deset a Honzíkovi osm, jsem se stala vším – matkou, otcem, kuchařkou, opravářkou i psycholožkou. Všechno jsem jim dávala na první místo. Nikdy jsem si nenašla čas na sebe. V práci v nemocnici jsem brala přesčasy, abych jim mohla koupit lepší boty nebo zaplatit kroužky. Když přišly domů s jedničkou, slavila jsem víc než ony. Když přišly s dvojkou, utěšovala jsem je, že to nevadí.

Teď je Lucii třicet a Honzovi dvacet osm. Oba žijí v Praze. Lucie je právnička, Honza programátor. Mají své partnery, své byty, své životy. A já? Já zůstala v našem třípokojovém bytě sama. Každý den jim píšu zprávy – „Jak se máš?“, „Nezapomeň si vzít deštník!“, „Mám pro tebe bábovku.“ Odpovědi chodí čím dál méně často.

Jednou za měsíc přijedou na návštěvu. Přivezou víno a květiny, sedíme u stolu a povídáme si o jejich práci a dovolených. Smějí se vtipům, které už nechápu. Když se ptám na jejich životy, odpovídají stručně: „To je složité, mami.“ Když se ptám, jestli nemají hlad, mávnou rukou: „Ne, mami, jedli jsme v autě.“

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky. Na jedné je Lucie s copánky a Honza s rozbitým kolenem. Smáli se na mě z papíru a já měla pocit, že slyším jejich dětský smích. V tu chvíli mi došlo, že už nikdy nebudu tak potřebná jako tehdy.

Začala jsem chodit do parku krmit holuby a povídat si s paní Evou z vedlejšího vchodu. Její děti jsou taky pryč. Povídáme si o tom, jak jsme dřív vařily večeře pro celou rodinu a teď ohříváme polévku jen pro sebe. „Víš, Aleno,“ řekla mi jednou Eva, „my jsme si zvykly dávat všechno ostatním a teď nevíme, co si počít samy se sebou.“

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, proč jsi pořád tak smutná? Máš přece kamarádky, můžeš cestovat…“ Chtěla jsem jí říct, že bez nich nemá nic smysl. Ale místo toho jsem jen řekla: „To nic, zlato.“

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jak mi chybí ranní chaos před školou, jak mi chybí jejich hádky o poslední jogurt v lednici. Psala jsem o tom, jak mě bolí ticho v bytě.

Jednou večer přišla Eva s lahví vína. Seděly jsme na balkoně a dívaly se na světla města. „Aleno,“ řekla tiše, „myslíš, že jsme to přehnaly? Že jsme daly dětem až moc?“ Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci.

Začala jsem chodit na keramiku do domu kultury. Poprvé po letech jsem dělala něco jen pro sebe. Bylo to zvláštní – cítit hlínu mezi prsty a vědět, že tohle dělám jen proto, že chci já.

Jednou mi Lucie napsala: „Mami, promiň, že ti málo volám. Mám toho moc v práci.“ Odpověděla jsem: „To je v pořádku, hlavně buď šťastná.“ A poprvé jsem to myslela upřímně.

Ale někdy večer stejně sedím u okna a čekám na zprávu nebo telefonát. Přemýšlím: Je možné milovat děti až příliš? A co má člověk dělat s láskou, kterou už nemá komu dávat?

Možná bych měla začít žít i pro sebe. Ale jak se to vlastně dělá po tolika letech? Máte někdo stejný pocit? Jak jste se s tím vyrovnali?