Všichni si mysleli, že jsem šťastná: Příběh ženy, která se ztratila ve vlastní rodině
„Proč jsi zase tak tichá, mami?“ ozvalo se zpoza kuchyňského stolu, kde seděla moje dcera Klára a krájela jablka na štrúdl. Snažila jsem se pousmát, ale v krku mi uvízl knedlík. „Jen přemýšlím, Klárko,“ odpověděla jsem a rychle se otočila ke dřezu, aby si nevšimla slz v mých očích. V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno, co jsem za poslední roky potlačovala. Všichni si mysleli, že jsem šťastná. Že mám všechno – hodného manžela, dvě děti, vnoučata, vlastní dům na okraji Plzně. Známí mi záviděli klid a rodinné zázemí, sestra mě obdivovala za to, jak všechno zvládám. Ale nikdo netušil, jak moc se uvnitř cítím sama.
Začalo to nenápadně. Po svatbě s Petrem jsme byli šťastní – aspoň jsem si to myslela. On pracoval jako elektrikář, já učila na základce češtinu. Když se narodila Klára a pak Honza, byla jsem v jednom kole. Péče o děti, domácnost, práce. Všichni říkali: „Jsi úžasná, jak to všechno zvládáš.“ A já tomu chtěla věřit. Jenže s každým dalším rokem jsem měla pocit, že žiju život někoho jiného.
Petr byl dobrý člověk, ale nikdy jsme si nebyli blízcí tak, jak jsem si představovala. Večer seděl u televize, já sklízela nádobí a v tichu kuchyně poslouchala tikot hodin. Když děti odrostly a odešly z domu, prázdnota se prohloubila. Najednou nebylo pro koho vařit, pro koho plánovat výlety. Petr se stáhl do sebe ještě víc. „Co bys chtěla? Máme klid, děti jsou zdravé,“ říkal často. Jenže já cítila, že mi něco chybí.
Jednou večer jsem seděla na terase a dívala se na západ slunce. Najednou přišla sestra Jana. „Ty jsi fakt šťastná ženská,“ řekla mi a usrkla víno. „Já bych za takový život dala cokoliv.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „Nejsem šťastná! Jsem unavená! Chci něco jiného!“ Ale místo toho jsem se jen usmála a přikývla.
Začala jsem mít problémy se spaním. Budila jsem se uprostřed noci s pocitem úzkosti. Přes den jsem hrála roli veselé babičky pro vnoučata a starostlivé manželky pro Petra. Nikdo nic nepoznal – nebo možná nechtěl poznat? Jednou jsem se svěřila Kláře: „Víš, někdy mám pocit, že už mě nic nebaví.“ Podívala se na mě překvapeně: „Ale mami, vždyť máš všechno! Co bys ještě chtěla?“
A tak jsem mlčela dál.
Jednoho dne mi zavolala bývalá kolegyně Eva a pozvala mě na kávu do centra Plzně. Seděly jsme v kavárně a ona mi vyprávěla o svých cestách po Evropě, o tom, jak začala malovat obrazy a chodit na kurzy italštiny. „A co ty?“ zeptala se najednou. „Co tě teď baví?“ Zůstala jsem zaraženě sedět. Co mě baví? Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe?
Cestou domů jsem brečela v autě jako malá holka. Uvědomila jsem si, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. Celý život jsem byla někdo pro někoho – matka, manželka, učitelka – ale nikdy ne sama sebou.
Začala jsem psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co cítím. Bylo to těžké – přiznat si vlastní slabost a nespokojenost. Petr si všiml změny: „Co je s tebou? Jsi nějaká divná.“ Zkusila jsem mu vysvětlit své pocity, ale jen mávl rukou: „To přejde.“
Jednou večer přišla Klára nečekaně na návštěvu. Sedly jsme si ke stolu a já najednou začala mluvit – o všem. O tom, jak se cítím sama, jak mám pocit, že už nejsem potřebná. Klára mě objala: „Mami, proč jsi mi to nikdy neřekla? Já myslela…“ Rozplakala se taky.
Začaly jsme spolu chodit na procházky do lesa za městem. Povídaly jsme si o všem možném – o dětství, o snech i o tom, co nás trápí. Pomalu jsem začala znovu nacházet radost v maličkostech – v knížkách, v zahradě, v pečení koláčů jen tak pro sebe.
Petr zůstal stejný – uzavřený do svého světa televizních zpráv a křížovek. Ale já už necítím takovou bezmoc jako dřív. Naučila jsem se říkat si o pomoc a nebát se přiznat slabost.
Možná nejsem ta dokonalá žena z představ ostatních. Možná nikdy nebudu úplně šťastná podle jejich měřítek. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju svůj vlastní život.
Kolik z nás nosí masku spokojenosti jen proto, že to od nás okolí čeká? A kolik z nás má odvahu ji sundat a ukázat pravou tvář?