Ticho, které bolí: Příběh o ztrátě, hledání a síle být sám sebou

„Proč nikdy nekřičíš? Proč nikdy neuděláš scénu?“ slyšela jsem jeho hlas, když za sebou zavíral dveře. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce hrnek s ještě teplou kávou, a dívala se na jeho záda. „Protože věřím, že ticho je někdy hlasitější než slova,“ odpověděla jsem tiše, ale on už mě neslyšel.

Jmenuji se Jana Novotná a celý život jsem byla tichá. Ne proto, že bych neměla co říct, ale protože jsem věřila, že život chutná nejlépe v klidu. Milovala jsem tiché rána s novinami a kávou, večery s knihou, kdy svět za okny pomalu utichal. Právě v téhle tiché atmosféře jsem budovala náš domov. Když jsme se s Petrem poznali, byl mým klidem fascinován. „Jsi jako přístav,“ říkával. „Když přijdu domů, všechno napětí ze mě spadne.“

Jenže roky plynuly a Petr začal být neklidný. „Všechno je tu moc tiché. Jako bychom byli staří lidé,“ vyčítal mi. Snažila jsem se mu vyhovět – pozvala jsem jeho přátele na večeři, šla s ním na koncert, i když jsem raději zůstala doma. Ale nikdy to nestačilo. Jednoho dne mi oznámil, že odchází. „Potřebuju žít! Chci cítit emoce, hádat se, smát se nahlas! Ty jsi… příliš klidná.“

Zůstala jsem sama v našem bytě. První týdny byly jako zlý sen. Všude bylo ticho – to samé ticho, které jsem dřív milovala, mě teď dusilo. Kamarádky mi volaly: „Jani, musíš ven! Najdi si někoho nového! Přestaň být tak uzavřená!“ Ale já neměla sílu. Každý den jsem chodila do práce na poštu na náměstí Míru a večer se vracela do prázdného bytu.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Chybí mi ta tvoje tichá rána. Nikdo neumí udělat tak klidnou atmosféru jako ty.“ Zírala jsem na displej a nevěděla, jestli mám plakat nebo se smát. On odešel za hlukem a teď mu chybí to, co mělo být mou největší slabostí?

Začala jsem si víc všímat lidí kolem sebe. V tramvaji číslo 22 seděla starší paní a četla knihu – stejně jako já. V kavárně u I.P. Pavlova seděl mladý muž a tiše si zapisoval něco do zápisníku. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo miluje klid. Že i v tom hlučném světě je místo pro nás tiché.

Jednoho dne mě navštívila maminka. „Janičko, já tě chápu,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Tvůj táta byl taky bouřlivák. Ale víš co? Nakonec vždycky přišel domů za mnou – za klidem.“

Začala jsem chodit na procházky do Riegrových sadů a pozorovala lidi. Děti křičely, psi štěkali, ale já si našla lavičku pod starým kaštanem a četla si. Pomalu jsem se učila být sama se sebou – ne proto, že musím, ale protože chci.

Jednou v práci přišel nový kolega – Tomáš Dvořák. Byl tichý jako já. První týdny jsme spolu skoro nemluvili, jen jsme si vyměňovali úsměvy u kopírky. Jednoho dne mi podal lístek: „Nešla byste někdy na kávu? Mám rád ticho.“ Usmála jsem se a kývla.

Naše první setkání bylo zvláštní – seděli jsme proti sobě v malé kavárně na Vinohradech a mlčeli jsme. Ale nebylo to trapné ticho – bylo to ticho plné porozumění. Tomáš mi vyprávěl o svém dětství na vesnici u Třeboně, o tom, jak rád chodí do lesa a poslouchá šumění stromů.

Začali jsme se vídat častěji. Nikdy jsme nepotřebovali mluvit o všem – stačilo nám být spolu. Jednou večer mi Tomáš řekl: „Víš, Jano, myslím, že lidé jako my nejsou slabí. Jenom svět je někdy moc hlučný.“

Petr mi občas stále píše – prý mu chybím. Prý už ho hlučné večírky unavují a chtěl by zase cítit tu pohodu domova. Ale já už vím, že nemůžu být někým jiným jen proto, aby byl někdo šťastný.

Nedávno jsem seděla s Tomášem na lavičce v Riegrových sadech a pozorovali jsme západ slunce nad Prahou. Bylo ticho – to krásné ticho, které už mě neděsí.

A tak se ptám: Je opravdu špatné být klidný v hlučném světě? Nebo je právě ten klid tím největším darem? Co myslíte vy?