Dvanáct let lží: Příběh babičky, která vychovávala vnučku ve stínu tajemství

„Babi, proč mi pořád lžeš?“ Anička stála ve dveřích mého pokoje, ruce zaťaté v pěstičky, oči červené od pláče. Bylo jí patnáct a já jsem v tu chvíli poznala, že už není to malé děvčátko, které ke mně před dvanácti lety přivezla policie. Tehdy jí byly tři roky, měla na sobě špinavé tričko s obrázkem králíčka a v očích tolik strachu, že jsem se bála na ni promluvit. Policista mi řekl jen: „Vaše dcera je pryč. O malou se teď musíte postarat vy.“

Celé ty roky jsem věřila, že dělám správnou věc. Říkala jsem Aničce, že její maminka – moje dcera Jana – musela odjet do Německa za prací. Že se vrátí, až bude všechno lepší. Každý večer jsem jí četla pohádky a šeptala do vlasů sliby, kterým jsem sama chtěla věřit: „Maminka tě má ráda. Jen teď nemůže být s námi.“

Ale pravda byla jiná. Jana nikdy neodjela za hranice. Jana zmizela. Policie ji hledala měsíce, ale nakonec mi jen suše oznámili: „Vaši dceru jsme nenašli. Je nám líto.“ Já jsem se zhroutila. Ale kvůli Aničce jsem musela vstát a žít dál.

„Babi, já už nejsem malá,“ pokračovala Anička naléhavě. „Všichni ve škole mají mámu nebo tátu. Já mám jen tebe. Proč mi nikdy neřekneš pravdu? Proč mi pořád tvrdíš, že máma je někde v Německu?“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – první den ve školce, když Anička plakala a volala maminku; první zlomené srdce na základce; všechny ty večery, kdy jsem ji utěšovala a přitom sama tiše brečela do polštáře.

„Já… já jsem tě chtěla chránit,“ zašeptala jsem. „Chtěla jsem, abys měla naději.“

Anička se rozplakala ještě víc. „Ale já už nechci žít ve lži! Chci vědět pravdu! Co se stalo s mojí mámou?“

Sedla jsem si na postel a pokynula jí, ať si sedne vedle mě. Chvíli jsme mlčely. Pak jsem začala vyprávět – poprvé nahlas – o tom, jak Jana odešla jednoho večera z domu a už se nikdy nevrátila. O tom, jak ji hledali policisté i dobrovolníci z vesnice. O tom, jak jsem každý den doufala, že zazvoní telefon nebo že se otevřou dveře.

Anička mě poslouchala bez jediného slova. Když jsem skončila, objala mě tak pevně, až mě zabolela žebra.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vzlykla.

„Protože jsem tě nechtěla ztratit taky,“ přiznala jsem tiše.

Od toho dne se mezi námi něco změnilo. Anička byla uzavřenější, často se zamykala v pokoji a dlouho do noci psala do deníku nebo si pouštěla smutné písničky. Já jsem se snažila být jí oporou, ale cítila jsem, že mě trestá za všechny ty roky lží.

Jednou večer přišla domů později než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a řekla: „Babi, já ti odpouštím. Vím, že jsi to myslela dobře. Ale už nikdy mi nelži.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Ale život šel dál. Lidé v naší malé vesnici měli vždycky co říct – jedni mě litovali, druzí šeptali za zády: „To je ta, co jí zmizela dcera.“ Někteří dokonce naznačovali, že za Janiným zmizením stojím já. Bylo těžké žít s takovým stínem nad hlavou.

Anička začala chodit na psychoterapii do okresního města. Já jsem mezitím bojovala s úřady o svěření do péče – papírování bylo nekonečné a úřednice na sociálce mě často vyslýchaly jako zločince: „A jste si jistá, že jste pro Aničku ta nejlepší?“

Jednou mi Anička řekla: „Babi, já tě mám ráda. Ale někdy mám pocit, že kdybych nebyla… možná bys byla šťastnější.“

To mě zasáhlo jako rána pěstí. Vysvětlovala jsem jí, že ona je to jediné dobré, co mi po Janě zůstalo. Ale vím, že některé rány se nezahojí nikdy.

Když Anička letos maturovala, seděla jsem v první řadě a tleskala jí ze všech sil. Byla krásná a statečná – mnohem silnější než já kdy byla. Po slavnosti ke mně přišla a zašeptala: „Děkuju ti za všechno.“

Ale když jsme večer seděly u stolu a dívaly se na staré fotky Jany, obě jsme plakaly.

Teď je Anička dospělá a já stárnu rychleji než dřív. Často přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem jí říct pravdu hned? Nebo je někdy lepší chránit dítě před krutostí světa?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec žít bez pravdy – nebo je lež někdy menším zlem?