Pomohla jsem synovi splatit hypotéku: Teď mi říká, že do jeho domu nemám co mluvit

„Mami, já vím, že jsi nám pomohla, ale tohle je náš dům. Prosím tě, respektuj to.“ Tomášův hlas byl pevný, skoro až odměřený. Stála jsem v předsíni jejich nového domu v Hostivaři, v ruce tašku s koláčem, který jsem ráno pekla. Všechno ve mně se sevřelo. Ještě před pár lety by mě Tomáš objal a řekl: „Mami, díky, že jsi přišla.“ Teď se mezi námi rozprostřela zeď, kterou jsem nepostavila já.

Když Tomáš s Lenkou před třemi lety kupovali dům, byli zoufalí. Hypotéka na krku, ceny šly nahoru, banky nechtěly půjčit tolik, kolik potřebovali. „Mami, my to sami nezvládneme,“ řekl mi tehdy Tomáš po telefonu. Byla jsem už v důchodu, ale měla jsem něco našetřeno z let práce v knihovně a z prodeje bytu po rodičích. Bez váhání jsem jim nabídla půl milionu korun. „To je na vás dva. Chci jen, abyste byli šťastní,“ řekla jsem jim tehdy u stolu v kuchyni.

Lenka mi poděkovala a objala mě. Tomáš měl slzy v očích. Byla jsem šťastná, že můžu pomoct. Vždycky jsem věřila, že rodina je všechno. Nikdy jsem nepočítala, že mi to někdo vrátí. Jen jsem doufala, že budu součástí jejich života.

První rok byl krásný. Zvali mě na nedělní obědy, chodila jsem hlídat malou Aničku. S Lenkou jsme si povídaly o všem možném – o práci, o dětech, o životě. Tomáš byl spokojený, smál se jako dřív.

Pak ale přišla pandemie. Lenka přišla o práci v cestovní kanceláři a byla doma s Aničkou. Tomáš pracoval z domova a byl pořád nervózní. Začali se hádat kvůli penězům. Snažila jsem se jim pomoct – přinesla jsem jim jídlo, koupila Aničce nové boty na zimu. Ale Lenka začala být odtažitá.

Jednou večer mi Tomáš volal: „Mami, prosím tě, nechoď teď k nám tak často. Lenka je unavená a potřebuje klid.“ Rozuměla jsem tomu – sama jsem byla kdysi mladá máma. Ale něco se změnilo.

Začala jsem si všímat drobností. Když jsem přišla na návštěvu, Lenka byla chladná. Anička mi říkala „babičko“, ale Lenka ji opravovala: „To je babička Jana.“ Jako bych byla někdo cizí.

Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Proč jí pořád všechno dovoluješ? Je to náš dům! Já chci mít klid!“ Lenka byla rozčílená. Tomáš jí něco šeptal, neslyšela jsem co.

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Přestala jsem chodit tak často. Volala jsem Tomášovi – někdy mi nezvedl telefon celé dny.

Minulý týden mě pozvali na oslavu Aniččiných narozenin. Přinesla jsem velký dort a knížku pohádek. Když jsme seděli u stolu, Lenka najednou řekla: „Jano, víš, my bychom rádi měli doma trochu víc soukromí.“

Zamrazilo mě. „Já… já nechci překážet,“ vykoktala jsem.

Tomáš se na mě podíval: „Mami, my ti jsme vděční za všechno, co jsi pro nás udělala. Ale teď už jsme rodina sami za sebe.“

Cestou domů mi tekly slzy po tvářích. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem jim jen chtěla pomoct! Vždycky jsem říkala – proč hromadit peníze, když je nemám s kým sdílet? Teď mám pocit, že nemám ani s kým sdílet svůj život.

Doma sedím u stolu a koukám na staré fotky Tomáše z dětství. Vzpomínám si na všechny ty chvíle – první krůčky, první den ve škole… A teď? Jsem pro něj jen někdo zvenčí?

Možná jsem udělala chybu tím, že jsem jim tolik pomohla. Možná bych měla být víc sobecká? Nebo je to prostě normální – děti dospějí a chtějí žít po svém?

Co myslíte vy? Má rodič právo cítit se součástí života svých dětí, když jim pomohl postavit se na nohy? Nebo bych měla ustoupit a nechat je žít jejich vlastní život?