Když jsem potřebovala pomoc já: Příběh jedné matky a dcery
„Mami, já teď fakt nemám čas. Musíš to zvládnout sama.“
Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co Lucie položila telefon. Seděla jsem na pohovce v našem malém bytě na sídlišti v Brně, ruce se mi třásly a v krku mě pálilo. Vždyť jsem pro ni byla vždycky. Od chvíle, kdy se narodila, byla Lucie středobodem mého vesmíru. Když měla horečku, nosila jsem ji na rukou a zpívala jí ukolébavky. Když přišla domů s rozbitým kolenem, foukala jsem na ránu a lepila náplast s obrázkem žirafy. Když byla puberťačka a hádala se se mnou o každou hloupost, vždycky jsem jí večer přikryla peřinou a políbila do vlasů.
A když dospěla? Byla jsem tu pořád. Pomáhala jsem jí s maturitou, když se jí rozpadl první vztah, držela jsem ji za ruku a vařila kakao. Když se rozhodla jít na vysokou do Prahy, i když mě to bolelo, nikdy jsem jí to nedala znát. A když se jí narodil první syn, můj vnouček Matýsek, jezdila jsem k nim každý den. Vařila jsem jim obědy, prala plínky, vozila kočárek po parku. Byla jsem tu i pro druhého vnoučka, Tomáška. Vždycky, když Lucie potřebovala pohlídat kluky, zavolala mi. Nikdy jsem neřekla ne.
A teď? Teď když mi lékař oznámil, že mám rakovinu prsu a čeká mě operace i chemoterapie, potřebovala bych její pomoc já. Jenže Lucie mi řekla: „Mami, nemám na to teď prostor.“
Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film: Lucie v bílých šatičkách na besídce v mateřské škole, jak se stydlivě usmívá; Lucie s maturitním vysvědčením v ruce; Lucie s Matýskem v náručí. Vždycky jsem tu byla já.
Telefon zazvonil znovu. Doufala jsem, že je to Lucie, že si to rozmyslela. Ale byl to můj bratr Petr.
„Jano? Jak ti je?“
„Nic moc,“ přiznala jsem tiše.
„Lucie ti pomáhá?“
Zaváhala jsem. „Má toho hodně.“
Petr si povzdechl. „Víš, že můžeš zavolat i mně nebo Aleně. Nejsi na to sama.“
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
Ale stejně jsem věděla, že Petr má vlastní rodinu a Alena je po operaci kyčle. Nechtěla jsem být na obtíž.
Další dny byly těžké. Chemoterapie mě vyčerpávala, vlasy mi začaly padat po hrstech. Snažila jsem se být statečná – vždyť co by tomu řekla Lucie? Ale když přišel večer a byt byl tichý, samota mě tížila jako kámen.
Jednou večer někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a za nimi stála Lucie s Matýskem a Tomáškem.
„Ahoj mami,“ řekla rozpačitě.
Kluci ke mně hned běželi a objali mě kolem pasu.
„Babičko, budeš zase zdravá?“ zeptal se Matýsek vážně.
Pohladila jsem ho po vlasech. „Udělám pro to všechno.“
Lucie stála u dveří a dívala se do země.
„Promiň, že jsem ti nezavolala dřív,“ zamumlala.
„Já… já jen… mám pocit, že všechno nezvládám. Práce, kluci, domácnost… A teď ještě tvoje nemoc…“
Vzala jsem ji za ruku. „Já vím, Luci. Ale někdy potřebuju pomoct i já.“
Sedly jsme si spolu ke stolu. Kluci si hráli s autíčky na koberci a já poprvé po dlouhé době cítila něco jako naději.
„Mami,“ řekla Lucie tiše, „bojím se o tebe.“
„Já taky,“ přiznala jsem poprvé nahlas.
Objaly jsme se a obě jsme plakaly.
Od té doby začala Lucie chodit častěji. Někdy jen na chvíli – přinesla mi nákup nebo uvařila polévku. Jindy jsme si povídaly celé odpoledne o všem možném i nemožném. Nebylo to dokonalé – někdy byla unavená nebo podrážděná, někdy jsme se pohádaly kvůli maličkostem. Ale aspoň jsme byly spolu.
Jednou večer mi Lucie řekla: „Mami, nikdy ti nebudu moct vrátit všechno, co jsi pro mě udělala.“
Usmála jsem se na ni: „To nemusíš. Stačí mi, že jsi tady.“
Dnes už je léčba za mnou a vlasy mi pomalu dorůstají. S Lucií máme pořád svoje neshody – někdy mám pocit, že mě bere jako samozřejmost, někdy zase ona cítí tlak z mé strany. Ale víme obě dvě jedno: rodina je někdy těžká práce a ne vždycky dostaneme zpátky tolik, kolik jsme dali.
Občas si večer sednu ke stolu s hrníčkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o pomoc těm nejbližším? A proč nás někdy nejvíc zraní právě ti, pro které bychom udělali všechno?