Když přátelství bolí: Příběh o zradě a zklamání

„Ivano, promiň, ale já už na tvoje problémy fakt nemám sílu,“ řekla mi Anička do telefonu hlasem, který byl najednou cizí a chladný. Seděla jsem na balkoně našeho panelákového bytu v Brně, v ruce hrnek s vlažným čajem a v očích slzy, které jsem se snažila potlačit. Venku se stmívalo a já měla pocit, že se stmívá i v mém životě.

S Aničkou jsme se poznaly před dvaceti lety v účtárně jedné menší firmy. Byly jsme obě čerstvě po rozvodu, každá s jedním dítětem na krku a hlavou plnou otazníků, jak to všechno zvládneme. Seděly jsme vedle sebe, nejdřív jsme si půjčovaly propisky a pak i srdce. Káva po práci byla naším rituálem. Dlouhé večery u mě v kuchyni, kde jsme si navzájem vyprávěly o bývalých manželech, dětech, snech i strachu z budoucnosti. Anička byla vždycky ta hlasitější, emotivnější, já spíš posluchač. Ráda jsem jí byla oporou – když jí syn utekl z domu, když jí matka onemocněla rakovinou, když ji šéf neprávem obvinil z chyby v účetnictví. Vždycky jsem tu byla.

Jenže teď jsem to byla já, kdo potřeboval podržet. Moje dcera Klára se dostala do špatné party a začala brát drogy. Manželství s druhým mužem se mi rozpadlo pod rukama a v práci mi dali výpověď kvůli reorganizaci. Cítila jsem se jako troska. A tak jsem volala Aničce. Potřebovala jsem slyšet její smích, cítit její objetí, slyšet slova: „Neboj, zvládneme to.“

Místo toho přišla ta věta – „Nemám sílu na tvoje problémy.“

„Aničko, vždyť já ti taky vždycky pomáhala…“ zašeptala jsem do telefonu.

„Já vím, ale teď prostě nemůžu. Mám toho sama dost. Promiň.“

Pak už jen ticho a pípnutí ukončeného hovoru.

Seděla jsem tam dlouho. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsme spolu slavily narozeniny, jak jsme si navzájem hlídaly děti, jak jsme si psaly dlouhé esemesky o půlnoci. Byla jsem pro ni vždycky první na telefonu. Když jí umřela maminka, spala jsem u ní tři noci v kuse. Když jí dcera odjela studovat do Prahy a ona měla strach z prázdného bytu, chodila jsem k ní na večeře.

A teď? Najednou jsem byla sama.

Dny plynuly a já se snažila dát dohromady aspoň to málo, co mi zbylo. Klára byla na odvykačce a já chodila po pohovorech. Každý večer jsem čekala, že mi Anička napíše nebo zavolá. Nepřišlo nic. Jen ticho.

Jednou jsem ji potkala v Albertu u pečiva. Dělala, že mě nevidí. Já ale nemohla jinak – šla jsem za ní.

„Aničko…“

Otočila se a v očích měla strach i výčitky.

„Ivano, prosím tě… já fakt nemůžu…“

„Jen jsem ti chtěla říct, že mě to mrzí,“ řekla jsem tiše.

„Mě taky… Ale já už prostě nemám sílu být pořád pro někoho oporou.“

Stály jsme tam mezi rohlíky a houskami jako dvě cizí ženy. Pak odešla.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – ne o Aničce, ne o dětech, ne o práci. O sobě. Bylo to těžké. Naučila jsem se říkat ne a nebýt pořád jen ta silná pro ostatní.

Jednoho dne mi přišla esemeska od Aničky: „Promiň mi to všechno. Potřebovala jsem pauzu od všeho a všech. Doufám, že jsi v pořádku.“

Odpověděla jsem: „Děkuju za zprávu. Učím se být v pořádku sama se sebou.“

Nevím, jestli se naše přátelství někdy vrátí do starých kolejí. Možná už ne. Ale naučila jsem se jednu věc – že i když někomu dáte celé srdce, neznamená to, že on vám ho vrátí zpátky ve chvíli, kdy ho budete nejvíc potřebovat.

Někdy je bolestivé zjistit, že jste pro někoho byli jen zastávkou na cestě životem. Ale možná právě tahle bolest nás naučí být silnějšími sami pro sebe.

Ptám se sama sebe: Je lepší být vždycky oporou druhým – i za cenu vlastního štěstí? Nebo je čas myslet konečně taky na sebe? Co byste udělali vy?