Třicet let v iluzi: Proč jsi mi to udělal, Karle?

„Tak už to řekni, Karle! Co se děje?“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. Seděli jsme naproti sobě u našeho starého kuchyňského stolu, kde jsme třicet let snídali, plánovali dovolené a hádali se o tom, kdo zapomněl koupit mléko. Tentokrát tu ale viselo něco těžkého, co se nedalo jen tak zamést pod koberec.

Karel se na mě podíval pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla. Jako by se styděl, jako by byl malý kluk přistižený při lži. „Aleno… já… musím ti něco říct.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů. Že je nemocný. Že přišel o práci. Ale to, co řekl, mě zasáhlo jako ledová sprcha.

„Měl jsem poměr.“

Bylo ticho. Jen tikot hodin a vzdálený zvuk tramvaje z ulice. Cítila jsem, jak mi tuhne tělo. „S kým?“ vydechla jsem automaticky, ale v tu chvíli mi došlo, že to vlastně není důležité. Důležitější bylo: Proč?

Karel se rozplakal. Poprvé za celý náš společný život. „Já nevím… Cítil jsem se prázdný. Jako bych ti už neměl co dát. Jako bychom byli jen spolubydlící.“

V hlavě mi běžely obrazy: naše nedělní kávy na balkoně, letní výlety na Mácháč, večerní sledování detektivek v pyžamu. Nebyli jsme dokonalí, ale byli jsme spolu. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Kdy?“ zeptala jsem se tiše.

„Před rokem. Byla to kolegyně z práce… Jana.“

Jana! Ta Jana, která mi na vánočním večírku pochválila šaty a smála se mým vtipům. Najednou mi bylo špatně od žaludku.

„Proč jsi mi to řekl až teď?“

„Nemohl jsem už dál předstírat. Každý den jsem tě zrazoval víc a víc.“

Zvedla jsem se od stolu a šla do ložnice. Tam jsem se složila na postel a brečela do polštáře. Ne kvůli Janě. Ale kvůli tomu, že jsme si přestali rozumět a já si toho nevšimla.

Dny plynuly v mlze. Chodila jsem do práce, vařila večeře, ale uvnitř mě bylo prázdno. Karel spal na gauči v obýváku. Děti – dospělé děti – nic netušily. Jen dcera Tereza si všimla, že je něco jinak.

Jednou večer za mnou přišla do kuchyně. „Mami, co se děje? Táta je divnej a ty taky.“

„To nic není,“ zalhala jsem.

Ale ona mě objala a já se rozbrečela znovu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Vzpomínala jsem na začátky – jak mě Karel pozval na první rande do kina Světozor, jak jsme spolu poprvé jeli pod stan do Jižních Čech a smáli se dešti celou noc.

Kde se to zlomilo? Kdy jsme přestali být partneři a stali se jen spolubydlícími?

Jednou večer přišel Karel do kuchyně s lahví vína. „Aleno… můžeme si promluvit?“

Sedla jsem si naproti němu a čekala.

„Vím, že jsem ti ublížil. Nechci tě ztratit. Ale nevím, jestli to ještě dokážeme spravit.“

„Já taky nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Začali jsme chodit na manželskou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké – vytahovat staré rány, mluvit o věcech, které jsme roky zametali pod koberec.

Jednou mi Karel řekl: „Měl jsem pocit, že už tě nezajímám. Že jsi pořád jen s dětmi nebo v práci.“

„A tys mi to nikdy neřekl,“ vyčetla jsem mu.

„Bál jsem se.“

A já si uvědomila, že i já měla strach – strach ze samoty, strach z toho, že už nejsme mladí a že nám život utíká mezi prsty.

Po půl roce terapie jsme se rozhodli dát si pauzu. Karel si našel malý byt na Žižkově a já zůstala v našem domě v Modřanech sama.

Byly dny, kdy jsem ho nenáviděla. A dny, kdy mi chyběl tak moc, že jsem nemohla dýchat.

Jednou večer mi napsal: „Chybíš mi.“

Odpověděla jsem: „I ty mně.“

Ale věděla jsem, že už nikdy nebudeme stejní jako dřív.

Dnes je to rok od toho večera u kuchyňského stolu. S Karlem jsme stále v kontaktu – občas zajdeme na kávu nebo do kina jako dva staří známí. Možná jednou najdeme cestu zpátky k sobě. Možná ne.

Nejvíc mě ale pořád bolí ne to, s kým mě zradil, ale proč jsme si přestali rozumět a proč jsme si to nedokázali říct dřív.

Možná je největší zrada v tom mlčet o tom, co nás bolí… Co myslíte vy? Dá se po takové zradě ještě věřit? Nebo je lepší začít znovu úplně od nuly?