Ležela jsem v nemocnici, zatímco on byl u ní: Příběh zrady a odvahy začít znovu

„Mami, kdy už půjdeš domů?“ ozvalo se z telefonu tiché, nejisté hlásky mé dcery Aničky. Bylo mi do pláče. Ležela jsem v nemocnici Na Bulovce, břicho rozřezané po akutní operaci slepého střeva, a v hlavě mi hučelo. „Brzy, zlatíčko. Jen co mě tady dají dohromady,“ zalhala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. Ve skutečnosti jsem se cítila slabá, opuštěná a vyděšená. Ale ne tolik kvůli bolesti nebo nemocnici. Spíš kvůli tomu, co jsem právě zjistila.

Byla jsem tam už třetí den. Můj muž Petr za mnou přišel jen jednou, s kyticí růží a rozpačitým úsměvem. „Promiň, mám teď v práci hrozně moc,“ vymlouval se. Vždycky měl moc práce. Ale tentokrát jsem cítila něco jiného – chlad, odstup, jakoby byl myšlenkami někde úplně jinde.

Když jsem večer nemohla spát, vzala jsem do ruky mobil a začala bezcílně projíždět Facebook. A tam to bylo – fotka z kavárny v Karlíně. Petr seděl naproti nějaké ženě, smál se tak, jak se na mě už dlouho neusmál. V ruce držel její ruku. Srdce mi bušilo až v krku. Pod fotkou stálo: „Díky za krásné odpoledne, Petře.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Všechny ty pozdní návraty domů, neustálé schůzky a pracovní večeře. Všechno to bylo lež. Najednou mi bylo ještě hůř než po operaci.

Druhý den ráno přišla sestra s injekcí a já se rozbrečela. „To bude dobrý, nebojte,“ řekla mi laskavě. Ale já věděla, že nebude. Nejen kvůli bolesti v břiše, ale hlavně kvůli bolesti v srdci.

Když Petr večer zavolal, snažila jsem se být silná. „Jak je dětem?“ zeptala jsem se. „Všechno v pohodě,“ odpověděl rychle a chtěl hovor ukončit. „Petře…“ začala jsem nejistě. „Ano?“ „Kdo je ta žena z kavárny?“ Bylo ticho. Dlouhé ticho. Pak jen: „To není tak, jak si myslíš.“

Ale bylo to přesně tak.

Po telefonu jsme se pohádali. On tvrdil, že je to jen kamarádka z práce, že přeháním a že bych se měla soustředit na uzdravení. Ale já věděla své.

Další dny byly jako zlý sen. Děti za mnou nemohly přijít kvůli infekcím na oddělení, Petr mi psal jen krátké zprávy o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit doma. Moje máma mi nosila domácí vývar a snažila se mě rozveselit: „Hlavně klid, holčičko. Všechno bude dobré.“ Ale já jí nevěřila.

Jednou večer jsem slyšela na chodbě hádku – nějaký muž křičel na svou ženu, že ho dusí svými požadavky. Připomnělo mi to naše poslední měsíce s Petrem. Jak jsme si byli vzdálení, jak jsme spolu skoro nemluvili.

Začala jsem přemýšlet: Kde se to pokazilo? Kdy jsme přestali být rodina? Byla to moje vina? Měla jsem být víc trpělivá? Nebo je prostě život někdy krutý a nefér?

Po týdnu mě pustili domů. Doma bylo ticho a chladno – Petr byl zase pryč a děti u babičky. Sedla jsem si do kuchyně a rozplakala se naplno. Najednou přišla Anička: „Mami, proč jsi smutná?“ Objala mě a já cítila její drobné ruce kolem krku.

Večer přišel Petr domů. Sedl si naproti mně ke stolu a dlouho mlčel. „Musíme si promluvit,“ řekl nakonec tiše.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Půl roku,“ přiznal po chvíli.

„A co teď?“ ptala jsem se dál.

„Nevím,“ odpověděl upřímně.

Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem řekla: „Já už takhle dál nemůžu.“

Bylo to těžké rozhodnutí – kvůli dětem, kvůli společným letům, kvůli všemu tomu úsilí, které jsme do vztahu dali. Ale věděla jsem, že musím myslet i na sebe.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla první člověk po dlouhé době, komu jsem mohla všechno říct bez obav z odsouzení. Pomohla mi pochopit, že nejsem slabá ani špatná máma jen proto, že chci být šťastná.

Doma jsme s Petrem žili vedle sebe jako spolubydlící – kvůli dětem jsme se snažili být slušní a klidní, ale mezi námi už bylo prázdno. Děti to cítily a ptaly se: „Mami, proč už s tátou nespíte spolu?“ Lhala jsem jim do očí: „Jen teď potřebujeme víc místa.“

Jednou večer přišla Anička do ložnice a řekla: „Mami, já tě mám ráda i když jsi smutná.“ Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ale ne ze zoufalství, ale z vděčnosti za tu malou bytost vedle mě.

Po několika měsících jsme s Petrem podali žádost o rozvod. Nebylo to snadné – řešili jsme majetek, střídavou péči o děti i to, kdo si vezme psa Maxe. Byly to týdny plné hádek i ticha.

Ale jednoho dne jsem se probudila a poprvé po dlouhé době cítila klid. Věděla jsem, že začínám znovu – sama za sebe i za své děti.

Dnes už vím, že i když vás někdo zradí v tu nejhorší chvíli vašeho života, můžete najít sílu jít dál. Není to snadné – ale je to možné.

Občas si večer sednu na balkon s hrnkem čaje a přemýšlím: Jak poznat, kdy má člověk bojovat za vztah a kdy je lepší odejít? A kolik bolesti ještě zvládne jedno srdce unést?