Když bývalý manžel onemocněl: Příběh o odpuštění a rodinných poutech

„Mami, ty ses zbláznila?“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. Hlas mé dcery Kláry byl plný nepochopení a vzteku. „Proč bys měla jezdit za tátou? Vždyť už s ním nejsi patnáct let! On ti taky nikdy nepomohl!“

Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se z okna na šedé březnové nebe. V ruce jsem svírala hrnek s vlažným čajem, který už dávno ztratil chuť i teplo. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že Klára to myslí dobře, ale její slova mě bodala do srdce. Vždyť to byl její otec, můj bývalý muž Petr, kterého teď postihla mrtvice. Ležel v nemocnici Na Bulovce, ochrnutý na půl těla, bez nikoho blízkého. Jeho druhá žena ho opustila už před rokem a syn z druhého manželství žil někde v Plzni.

„Kláro,“ řekla jsem tiše, „je to pořád člověk, kterého jsem kdysi milovala. A je to tvůj táta.“

„Ale mami! On ti tolik ublížil! Pamatuješ, jak tě nechal samotnou s námi dvěma? Jak jsi musela chodit na dvě směny v nemocnici, abys nás uživila? Jak ti nikdy neposlal alimenty včas?“

Vzpomínky mě bodaly jako jehly. Ano, Petr mi ublížil. Po rozvodu si našel mladší ženu, začal nový život a na nás skoro zapomněl. Byly roky, kdy jsem ho nenáviděla. Ale teď… teď byl starý, nemocný a sám.

„Kláro, nenávist mě už dávno unavila,“ zašeptala jsem. „Nechci ji v sobě nosit celý život.“

Telefon ztichl. Slyšela jsem jen její tiché vzlykání.

Oblekla jsem si kabát a vyrazila do nemocnice. Cestou tramvají jsem přemýšlela o všem, co jsme s Petrem prožili. První láska na gymnáziu v Nuslích, svatba v malém kostelíku na Zbraslavi, narození Kláry a později i Tomáše. Pak přišla krize – jeho práce v pivovaru, dlouhé večery v hospodě, hádky kvůli penězům a nakonec jeho odchod k jiné ženě.

Když jsem vešla do nemocničního pokoje, Petr ležel na posteli, oči upřené do stropu. Vypadal menší, ztracenější než kdy dřív. Když mě uviděl, pokusil se usmát.

„Ahoj, Jano,“ zachraptěl.

Sedla jsem si k němu a chvíli jsme jen mlčeli. Pak jsem mu začala vyprávět o vnoučatech – o Klářině dceři Aničce, která začala chodit do první třídy, o Tomášově synovi Matějovi, který hraje fotbal za Slávii. Petr poslouchal se slzami v očích.

„Víš… nikdy jsem nebyl dobrý táta,“ řekl najednou. „A už vůbec ne dobrý manžel.“

Pohladila jsem ho po ruce. „To už je pryč, Petře.“

Další týdny jsem za ním chodila skoro každý den. Nosila mu domácí polévku, četla mu noviny a pomáhala s rehabilitací. Sestřičky si mě začaly plést s jeho ženou. Když jsem jim vysvětlila, že jsme rozvedení už patnáct let, jen nevěřícně kroutily hlavou.

Jednou večer přišla Klára domů a našla mě uplakanou u stolu.

„Mami… proč to děláš?“ zeptala se tiše.

„Protože nechci být člověk, který nenávidí,“ odpověděla jsem jí.

Začaly jsme si povídat dlouho do noci. Vyprávěla jsem jí o tom, jak těžké bylo odpustit – nejen Petrovi, ale i sobě za všechny chyby minulosti. Klára mi poprvé řekla, že se bojí, že ji Petr opustí stejně jako mě. Objala jsem ji a slíbila jí, že ona nikdy nebude sama.

Jednoho dne mi volali z nemocnice: „Pan Novotný je na tom špatně. Měla byste přijít.“

Seděla jsem u jeho postele až do rána. Držela ho za ruku a šeptala mu do ucha vzpomínky na naše společné chvíle – na dovolenou v Krkonoších, na první Vánoce s dětmi, na smích i slzy. Když naposledy vydechl, měla jsem pocit zvláštního klidu.

Pohřeb byl malý a tichý. Klára i Tomáš přišli – oba plakali. Po obřadu jsme šli společně na kávu do staré kavárny na Vinohradech.

„Mami… děkuju,“ řekla mi Klára a poprvé po letech mě objala tak pevně, až mě zabolelo u srdce.

Doma večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké odpustit? A proč máme pocit, že musíme nenávidět ty, kteří nám ublížili?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás zradil? Nebo je nenávist opravdu jediná cesta?