Po čtyřiceti letech jsem znovu potkala svou první lásku: Když minulost ožije v přítomnosti
„To nemůže být pravda…“ šeptám si pro sebe, když v přeplněné kavárně na Vinohradech zahlédnu jeho tvář. Petr. Po čtyřiceti letech. Sedí u okna, v ruce hrnek kávy, a i když má šediny ve vlasech a vrásky kolem očí, poznala bych ho mezi tisíci. Srdce mi buší jako o závod a ruce se mi třesou, když se rozhodnu přistoupit blíž.
„Petře?“ oslovím ho nejistě. Zvedne hlavu a chvíli na mě nechápavě hledí. Pak se mu oči rozšíří a koutky úst se mu zvednou do úsměvu, který kdysi dokázal rozzářit celý můj svět.
„Aleno? To snad není možné! Kolik let už jsme se neviděli?“
„Čtyřicet,“ odpovím tiše a v tu chvíli se mi před očima promítne celý náš příběh. Bylo mi sedmnáct, když jsme se poznali na gymnáziu v Plzni. On byl o rok starší, vždycky trochu mimo pravidla – s kytarou na rameni, rozcuchanými vlasy a věčně rozepnutým knoflíkem u košile. Já byla tichá, pečlivá, s hlavou plnou snů a srdcem plným lásky k němu.
Naše láska byla jako jarní bouřka – prudká, nečekaná, spalující. Psali jsme si lístečky během hodin češtiny, schovávali se za tělocvičnou a utíkali z domu na noční procházky po nábřeží Radbuzy. Moje máma mě varovala: „Ten kluk tě jen zklame, Alenko. Je to bohém, nemá žádnou budoucnost.“ Ale já ji neposlouchala. Věřila jsem, že láska překoná všechno.
Jednoho večera jsme se pohádali kvůli mé rodině. Táta mě chtěl poslat na práva do Prahy, zatímco Petr snil o tom, že bude hrát v kapele a procestuje svět. „Proč musíš pořád poslouchat rodiče?“ vyčetl mi tehdy. „Proč nemůžeš žít podle sebe?“
„Protože je to moje rodina! Nemůžu je jen tak opustit!“ křičela jsem zoufale.
Byl to náš poslední večer. Druhý den ráno jsem odjela do Prahy a Petr mi už nikdy nenapsal. Slyšela jsem jen z doslechu, že odešel do Brna, hrál po klubech a nakonec se oženil s nějakou Magdou.
Život šel dál. Vdala jsem se za Michala – spolehlivého účetního, kterého mi rodiče schválili. Měli jsme dvě děti, postavili dům na okraji Plzně a vedli spořádaný život. Ale někde uvnitř mě pořád bolela ta jizva po Petrovi. Občas jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych tehdy neposlechla rodiče a zůstala s ním.
A teď tu sedíme naproti sobě jako dva cizinci spojení dávnou vzpomínkou.
„Jak ses měl?“ ptám se opatrně.
Petr pokrčí rameny. „Život je zvláštní… Magda mi před pěti lety zemřela na rakovinu. Děti mám dvě, ale žijí v zahraničí. A ty?“
„Michal… odešel před třemi lety za mladší kolegyní,“ přiznávám s hořkým úsměvem. „Děti mám taky dvě – Kláru a Honzu. Jsou už dospělí, mají své životy.“
Chvíli mlčíme. Venku začíná pršet a kapky bubnují na okenní parapet.
„Pamatuješ si ještě na tu naši písničku?“ zeptá se najednou Petr a já cítím, jak mi zvlhnou oči. Samozřejmě že si pamatuju – hrával mi ji na lavičce v parku pod lampou. Byla to naše hymna proti světu.
„Někdy mám pocit, že jsme tehdy byli šťastnější než kdykoliv potom,“ řeknu tiše.
Petr se zadívá z okna. „Možná jsme byli jen mladí a blbí… Ale možná jsme byli opravdu šťastní.“
Když odcházíme z kavárny, nabídne mi rámě. Jdeme spolu pod jedním deštníkem ulicemi Prahy a já cítím zvláštní směs radosti i smutku. Tolik let jsme žili odděleně – každý svůj život, každý své kompromisy a prohry.
Doma večer sedím u okna a dívám se do tmy. V hlavě mi zní Petrova otázka: „Proč nemůžeš žít podle sebe?“ Tehdy jsem to nedokázala – bála jsem se zklamat rodiče, bála jsem se nejistoty. Ale teď? Ještě pořád mám šanci něco změnit?
Možná je čas začít žít podle sebe – i když je mi už skoro šedesát.
Co byste udělali vy? Má smysl vracet se k minulosti? Nebo je lepší nechat ji spát?