Požádala jsem o vrácení peněz od zetě – a rozpadla se mi rodina

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Vždyť jsi sama říkala, že to není půjčka s termínem!“ ozvala se dcera Jana a v jejím hlase jsem poprvé slyšela něco, co mě bodlo u srdce. Byla to netrpělivost – nebo snad nevděk? Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na ni. Vedle ní stál její muž Petr, můj zeť, a upřeně zíral do podlahy.

„Jano, ale já už ty peníze potřebuju. Všechno se zdražuje, léky stojí víc a já…“ hlas se mi zlomil. Nechtěla jsem brečet před vlastní dcerou, ale cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Vždyť víš, že jsem celý život šetřila. Ty peníze byly na horší časy.“

Jana si povzdechla a podívala se na Petra. Ten konečně zvedl hlavu. „Paní Novotná, my vám to vrátíme. Ale teď prostě nemáme. Však jste říkala, že až bude potřeba…“

Vzpomněla jsem si na ten den před dvěma lety. Seděli jsme u mě v obýváku, Jana měla v očích slzy a Petr nervózně žmoulal hrnek s kávou. „Mami, potřebujeme pomoct. Petr přišel o práci a máme hypotéku. Já v práci taky nevydělám tolik…“

Tehdy jsem neváhala. Vzala jsem všechny úspory – peníze, které jsme s manželem celý život střádali na spořicím účtu – a dala jim je. „Vraťte mi je, až budete moct,“ řekla jsem tehdy. Věřila jsem jim. Jsou to přece moje děti.

Teď ale sedím sama v bytě na sídlišti v Brně a počítám každou korunu. Důchod mi sotva stačí na nájem a léky. Když jdu do obchodu, přemýšlím, jestli si můžu dovolit koupit si máslo nebo jestli zase vezmu levnější margarín.

Začala jsem si všímat, že Jana se mi vyhýbá. Dřív mi volala každý týden, teď se ozve jednou za měsíc – a to jen proto, aby mi řekla, že mají moc práce nebo že děti jsou nemocné. Vnoučata jsem neviděla už půl roku.

Jednou večer jsem seděla u televize a slyšela sousedku paní Dvořákovou, jak si povídá s dcerou na chodbě. Smály se spolu a plánovaly společný víkend na chalupě. Záviděla jsem jim tu blízkost – a přitom mě bodlo u srdce: vždyť já mám taky dceru! Proč je mezi námi najednou taková propast?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechny své pocity: strach z budoucnosti, smutek z osamění i vztek na sebe samu, že jsem byla tak důvěřivá. Někdy v noci nemůžu spát a přehrávám si v hlavě ten rozhovor znovu a znovu.

Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala Janě znovu. „Janičko, prosím tě… opravdu už bych ty peníze potřebovala.“

„Mami! Už jsme to řešily! Proč mi to pořád připomínáš? Víš, jak je to pro nás těžké? Petr má novou práci, ale splácíme dluhy! Nemůžeš být trochu trpělivá?“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Začala jsem mít pocit, že jsem pro ně jen přítěž. Když jsem jednou potkala Petra na ulici s dětmi, jen krátce kývl hlavou a rychle přešel na druhý chodník.

Peníze mi nikdo nevrátil. A co bylo horší – přišla jsem o rodinu. Přestali mě zvát na narozeniny vnoučat, Vánoce trávili sami. Sousedé se mě ptali, proč už za mnou Jana nechodí – jen jsem pokrčila rameny a změnila téma.

Jednoho dne mi přišel dopis od banky: zvýšení nájmu. Seděla jsem nad tím papírem a cítila bezmoc jako nikdy předtím.

Rozhodla jsem se napsat Janě dopis. Ne vyčítavý – jen upřímný.

„Milá Janičko,

vím, že to pro vás nebylo lehké období a nikdy bych vám nechtěla přitížit. Ale musím ti říct pravdu: ty peníze byly moje jistota na stáří. Teď mám strach o budoucnost a cítím se sama. Nejde mi jen o peníze – jde mi o nás dvě. Chybíš mi.

Máma“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit do klubu seniorů v našem domě. Tam jsem poznala paní Horákovou – taky jí děti dluží peníze a taky ji přestaly navštěvovat. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jaké to je být matkou v Česku: celý život dáváte dětem všechno – čas, lásku i úspory – a pak zůstane jen prázdnota.

Někdy přemýšlím: byla chyba věřit vlastní rodině? Nebo je chyba v tom, že jsme nikdy neuměli mluvit o penězích otevřeně? Proč je v Česku tak těžké říct „potřebuju pomoct“ – nebo „potřebuju vrátit to, co je moje“?

Možná nejsem jediná matka, která takhle dopadla.

A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo chtít zpět své úspory od vlastních dětí – i když jim je dala bez termínu? Nebo je rodina důležitější než peníze?