Když se štěstí rozpadá: Příběh matky, kterou opustili všichni blízcí

„Jano, měla jsi radši studovat než rodit děti! Teď se nediv, že nemáš peníze ani čas na pořádnou práci!“ slyšela jsem matčin hlas, ostrý jako břitva, když jsem jí volala, že potřebuji pomoct s malým. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a v pozadí plakal můj čtyřměsíční syn Tomášek. Byla jsem zoufalá. Ještě před pár měsíci jsem byla šťastná žena – manžel Petr mě miloval, rodiče i bratr mi byli oporou a kamarádky mi záviděly, jaký mám život. Všechno se změnilo během jediného týdne.

Tomášek byl od narození zdravé a silné miminko. Když jsme ho přivezli z porodnice, Petr mi pomáhal s každým přebalením a koupáním, rodiče vozili jídlo a kamarádky nosily dárky. Byla jsem přesvědčená, že naše štěstí je jako pevná zeď, kterou nic neprolomí. Jenže pak přišla horečka. Nejprve jsem si myslela, že je to jen nachlazení. Ale když Tomášek přestal jíst a začal apaticky koukat do stropu, rozklepala jsem se strachy. Petr byl zrovna na služební cestě v Praze a já volala mámě, že musím do nemocnice.

„To snad nemyslíš vážně! Já mám taky svůj život, Jano. Nemůžu pořád běhat kolem tebe. Kdybys radši dostudovala tu vysokou, nemusela bys teď žebrat o pomoc,“ odsekla mi máma a zavěsila. S brekem jsem zabalila Tomáška a jela tramvají na dětskou pohotovost. V čekárně jsem seděla mezi cizími lidmi a cítila se tak sama jako nikdy předtím.

Lékařka mě vyslechla a poslala nás na oddělení. „Musíme si ho tu nechat, paní Novotná. Má podezření na zánět mozkových blan,“ řekla tiše a já měla pocit, že se mi svět rozpadl pod nohama. Petr přijel až druhý den ráno – unavený, vystresovaný, ale snažil se být silný. Jenže po týdnu v nemocnici už i on začal být podrážděný.

„Jano, kdybys byla trochu chytřejší a měla lepší práci, nemuseli bychom teď řešit peníze na léky a dopravu,“ vyčetl mi jednoho večera. „Já už fakt nevím, jak to zvládneme.“

Kamarádky? Ty se postupně přestaly ozývat. „Promiň, mám teď moc práce,“ psala mi Lucie na Messengeru. „Až bude Tomášek zdravý, určitě přijdu.“ Nikdo nepřišel. Bratr Marek mi napsal jediné: „To je život, ségra. Každý má svoje starosti.“

V nemocnici jsem byla s Tomáškem sama celé dny i noci. Sestřičky byly milé, ale cizí. Když Tomášek plakal bolestí po lumbální punkci, držela jsem ho v náručí a šeptala mu do ouška pohádky o statečných rytířích. Sama jsem ale žádnou sílu necítila.

Po dvou týdnech nás pustili domů – Tomášek byl slabý, ale mimo ohrožení života. Jenže doma mě čekalo ticho a prázdnota. Petr chodil domů později a později, máma mi nezvedala telefon a kamarádky byly stále „zaneprázdněné“. Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem studeného čaje a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek – ale kdo zaměstná matku s nemocným dítětem? Na úřadu práce na mě koukali s lítostí smíšenou s pohrdáním. „To jste si měla rozmyslet dřív,“ řekla mi úřednice bez mrknutí oka.

Petr se nakonec odstěhoval k rodičům „na chvíli si odpočinout“. Zůstala jsem s Tomáškem sama v bytě plném vzpomínek na lepší časy. Každý den byl boj – o peníze, o energii i o naději. Jednou v noci měl Tomášek další záchvat horečky a já běžela s ním do nemocnice v pyžamu a pantoflích. V čekárně seděla starší paní a dívala se na mě soucitně.

„Nebojte se, holka,“ řekla tiše. „Já byla taky jednou sama na všechno. Ale děti za to stojí.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Pomalu jsem si začala zvykat na samotu i na to, že pomoc nepřijde od těch, od kterých bych ji čekala nejvíc. Naučila jsem se prosit o podporu cizí lidi – sousedku paní Hanu, která mi občas pohlídala Tomáška, nebo maminky z parku, které mě pozvaly na kávu.

Dnes je Tomáškovi rok a půl a jeho zdravotní stav je stabilní. Petr se nevrátil a rodiče mě stále ignorují – prý „si za všechno můžu sama“. Přesto jsem silnější než kdy dřív. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a vážit si každého malého vítězství.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na svého syna, jak klidně spí. Přemýšlím: Proč jsou lidé tak rychlí v odsuzování místo pomoci? A proč je mateřství v Česku pořád považováno za slabost místo síly?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodina má právo otočit se zády k tomu, kdo potřebuje pomoc nejvíc?