Vysvobození: Luciin boj za vlastní štěstí
„Zase jsi nic neudělal! Já už fakt nemůžu, Petře!“ křičím do ticha našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. V ruce držím koš s prádlem, které se mi sype na zem, a v očích mě pálí slzy. Petr sedí na gauči, upřeně zírá do mobilu a ani nezvedne hlavu. „Co zas blázníš, Lucko? Vždyť jsem dneska vynesl odpadky,“ odvětí otráveně.
V tu chvíli mi v hlavě exploduje všechno to nevyřčené zoufalství. Už několik let táhnu naši domácnost sama. Ráno vstávám první, abych stihla připravit snídani pro děti, obléct je a odvézt do školky. Pak běžím do práce na úřad, kde mě čekají hromady papírů a protivní klienti. Po práci nakoupím, vyzvednu děti, vařím, uklízím, peru. Petr? Petr je doma. Prý hledá práci. Ale většinou jen sedí u počítače nebo kouká na televizi.
Moje máma mi pořád říká: „Lucko, chlapi jsou prostě takoví. Musíš být trpělivá.“ Ale já už trpělivá být nechci. Každý večer usínám s pocitem naprostého vyčerpání a ráno se budím s úzkostí v žaludku. Kdy naposledy jsem se smála? Kdy jsem si naposledy něco koupila jen tak pro radost? Už ani nevím.
Jednou večer, když děti konečně usnuly a Petr zase zmizel do hospody s kamarády, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a začala psát dopis sama sobě. „Lucie, co bys poradila své nejlepší kamarádce, kdyby byla na tvém místě?“ napsala jsem si na papír. Odpověď přišla rychle: „Odejdi. Zasloužíš si víc.“
Ale jak? Kam bych šla? Co by řekli rodiče? A co děti? V hlavě mi vířily otázky jako vichřice. Další den jsem sebrala odvahu a zavolala své sestře Janě. „Jani, já už to fakt nezvládám,“ rozplakala jsem se do telefonu. Jana mě vyslechla a řekla: „Přijeď k nám na víkend. Aspoň si odpočineš a uvidíš věci z jiné perspektivy.“
Ten víkend u Jany byl jako balzám na duši. Její muž Tomáš pomáhal s dětmi, vařil, smál se s námi. Viděla jsem, že to jde i jinak. „Lucko, ty nejsi služka!“ řekla mi Jana večer u sklenky vína. „Petr tě jen využívá. Musíš myslet i na sebe!“
Po návratu domů jsem se rozhodla promluvit si s Petrem naposledy otevřeně. „Petře, takhle to dál nejde. Já už nemůžu všechno dělat sama. Potřebuju partnera, ne další dítě,“ řekla jsem mu pevně. On jen pokrčil rameny: „Tak si najdi někoho lepšího, když ti to vadí.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.
Začala jsem hledat informace o možnostech bydlení pro matky s dětmi v Praze. Zjistila jsem, že existují azylové domy i sociální byty pro ženy v mé situaci. S Janou jsme spolu prošly všechny možnosti a ona mi nabídla, že můžu s dětmi zůstat u nich, než si něco najdu.
Jednoho rána jsem sbalila pár tašek s oblečením a hračkami a odešla. Děti plakaly, Petr křičel, že jsem hysterka a že beze mě stejně dlouho nevydržím. Ale já věděla, že tentokrát už zpátky nepůjdu.
První týdny byly těžké. Děti se ptaly po tátovi, já měla výčitky svědomí a bála se budoucnosti. Ale postupně jsem začala znovu dýchat. Našla jsem si brigádu v knihovně a večer studovala online kurz účetnictví. Jana mi pomáhala s hlídáním dětí a Tomáš mě povzbuzoval: „Jsi silná ženská, Lucko! To zvládneš!“
Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Podívala jsem se na hvězdy nad Prahou a poprvé po letech cítila klid: „Ne. Poprvé mám pocit, že žiju svůj život – ne život někoho jiného.“
Začala jsem chodit na terapii a pomalu si uvědomovala vlastní hodnotu. Děti byly šťastnější, když viděly mámu usměvavou a klidnou. Naučila jsem se říkat ne – nejen Petrovi, ale i mámě, která mi vyčítala rozvod: „Co tomu řeknou sousedi?“ Už mi to bylo jedno.
Po roce jsem si našla malý byt v Modřanech. Není to luxus, ale je náš – můj a mých dětí. Každý večer si spolu čteme pohádky a já jim šeptám: „Nikdy se nenechte zlomit někým, kdo vás nemiluje takové, jací jste.“
Někdy mám strach z budoucnosti – zvládnu to finančně? Najdu ještě někdy lásku? Ale vím jedno: už nikdy nedovolím nikomu, aby mě dusil vlastní pohodlností a lhostejností.
Když se dnes podívám do zrcadla, vidím ženu, která přežila bouři a našla v sobě sílu začít znovu.
A vy? Kolik z vás žije život někoho jiného jen proto, že se bojíte udělat první krok? Myslíte si, že je lepší přežívat nebo opravdu žít?