Mezi láskou a pravidly: Příběh jedné české babičky

„Marie, prosím tě, už zase mu dáváš čokoládu? Kolikrát ti mám říkat, že to nechci?“ hlas mé snachy Lucie mě bodl jako nůž. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, v ruce malý kousek Studentské pečeti, který jsem chtěla dát svému tříletému vnukovi Matýskovi. Jeho oči se na mě dívaly s očekáváním, ale Lucie už stála mezi námi, jako by chránila poklad.

„Lucie, to je jen kousek, vždyť mu to neublíží,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen zavrtěla hlavou a vzala Matýska za ruku. „Marie, já vím, že to myslíš dobře, ale nechci, abys mi kazila moje metody výchovy. Prosím tě, respektuj to.“

Zůstala jsem stát sama v kuchyni a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť já jsem jen chtěla být tou laskavou babičkou, která pohladí, obejme a potěší. Když se Matýsek narodil, byla jsem šťastná jako nikdy předtím. Po smrti mého manžela Karla byl právě on tím světlem v mém životě. Syn Petr a jeho žena Lucie se rozhodli zůstat v Praze a já doufala, že budu součástí jejich každodenního života.

Ale všechno bylo jinak. Lucie byla moderní matka – četla knihy o výchově, sledovala blogy a měla jasná pravidla: žádný cukr, žádné televize, žádné „rozmazlování“. Já jsem vyrůstala v jiné době. Moje maminka mi vždycky říkala: „Dítě potřebuje lásku a teplý čaj.“ A já jsem se tím řídila i u svých dětí.

Jednoho dne jsem šla s Matýskem na hřiště za domem. Bylo chladno, ale on chtěl na skluzavku. Pomáhala jsem mu do kabátku a on se ke mně přitulil: „Babičko, mám tě rád.“ V tu chvíli bych mu snesla modré z nebe. Když jsme se vraceli domů, potkali jsme sousedku paní Novotnou. „To je krásný kluk! A jak ti to s ním sluší, Marie,“ pochválila mě. Byla jsem pyšná.

Jenže doma čekalo další napětí. Lucie mě přivítala pohledem, který říkal všechno. „Marie, proč má Matýsek špinavé kalhoty? Říkala jsem ti, že má být čistý.“ Snažila jsem se vysvětlit, že děti si prostě hrají a občas se ušpiní, ale ona mě nenechala domluvit. „Já chci, aby měl řád. Prosím tě, respektuj to.“

Začala jsem si připadat jako vetřelec ve vlastní rodině. Petr byl mezi námi – snažil se být diplomatický. „Mami, víš, že Lucie to myslí dobře. Je to její dítě…“ Ale já jsem byla jeho matka! Vzpomínám si na všechny ty noci, kdy měl horečku a já u něj seděla s obkladem na čele. Teď mám pocit, že už nejsem potřebná.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotografie – Petr jako malý kluk na chalupě v Orlických horách, jak staví sněhuláka. Vzpomněla jsem si na vůni vánočního cukroví a na to, jak jsme všichni byli spolu. Slzy mi stékaly po tváři.

Další den jsem se rozhodla promluvit si s Lucií. „Lucie, můžu s tebou chvíli mluvit?“ začala jsem opatrně. Seděla u stolu s notebookem a ani nezvedla oči. „Ano?“

„Já vím, že chceš pro Matýska to nejlepší. Ale já ho mám taky ráda. Chci být součástí jeho života…“

Lucie vzdychla a zavřela notebook. „Marie, já tě chápu. Ale já mám prostě jinou představu o výchově. Nechci, aby měl pocit, že když něco nechce ode mě dostat, dostane to od tebe.“

„Ale vždyť babička je od toho, aby rozmazlovala…“

„Nechci ho rozmazlovat,“ přerušila mě ostře.

V tu chvíli jsem pochopila, že naše představy o lásce jsou jiné. Pro mě byla láska objetí a sladkost po obědě. Pro Lucii je láska pravidlo a řád.

Začala jsem se stahovat do ústraní. Přestala jsem nabízet čokoládu i pohádky navíc před spaním. Ale cítila jsem prázdno – jako bych ztratila kus sebe sama.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, Matýsek se ptal, kdy zase přijdeš.“ Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň.

Když jsem přišla příště na návštěvu, Matýsek ke mně běžel a objal mě kolem krku: „Babičko! Chyběla jsi mi!“ Lucie nás pozorovala z kuchyně – její pohled byl tentokrát smutný i unavený.

Možná je čas najít kompromis. Možná nemusím dávat čokoládu nebo povolovat všechno – možná stačí být tu pro něj jinak.

Ale někdy si říkám: Je opravdu špatné chtít dát vnoučeti trochu víc lásky? Kde je hranice mezi rozmazlováním a opravdovou blízkostí? Co si o tom myslíte vy?