Ztracené tóny: Příběh jedné zapomenuté pěvkyně

„Babi, proč pořád zpíváš tu starou písničku?“ ozve se z obýváku hlas mé vnučky Aničky, zatímco já v kuchyni míchám těsto na bábovku. Zastavím se uprostřed pohybu, lžíce mi zůstane viset ve vzduchu. Ta otázka mě zasáhne hlouběji, než by měla. Vždyť ona ani neví, že jsem kdysi zpívala na pódiu před stovkami lidí. Pro ni jsem jen babička, která umí upéct nejlepší bábovku na sídlišti v Modřanech.

Vzpomínky mě vtahují zpět do dětství. Bylo mi osm a žili jsme s rodiči v malém bytě v paneláku. Táta pracoval na dráze, máma byla prodavačka v Jednotě. Každý den byl stejný – šedý, monotónní. Ale když jsem stála na židli před zrcadlem v předsíni a místo mikrofonu držela hřeben, svět se rozzářil. Představovala jsem si, že stojím na jevišti Lucerny a publikum mi tleská ve stoje. „Marie Novotná!“ volali v mé hlavě a já se klaněla.

Jednou mě máma přistihla při mém soukromém koncertu. „Co to zase vyvádíš? Zase ty tvoje blbosti? Radši si udělej úkoly!“ křikla z kuchyně. Věděla jsem, že nemá ráda, když zpívám nahlas. Prý je to zbytečné snění, které nikam nevede. Ale já věřila, že jednou budu slavná.

Na základní škole jsem se přihlásila do pěveckého kroužku. Paní učitelka Šimková mi řekla: „Marie, ty máš hlas jako zvon! Musíš zpívat sóla.“ Byla jsem pyšná. Když jsme vystupovali na školní akademii, přišla i máma. Po vystoupení jen suše pronesla: „Aspoň ses neztrapnila.“ Ale já viděla, jak jí v koutku úst cuklo do úsměvu.

Pak přišla střední škola a s ní první láska – Petr z vedlejší třídy. On byl ten, kdo mě poprvé vzal na koncert do Malostranské besedy. „Máš zpívat na pódiu, ne doma před zrcadlem,“ říkal mi často. Povzbuzoval mě, abych se přihlásila na konzervatoř. Máma byla proti: „Hudba tě neuživí! Budeš zdravotní sestra jako teta Jarka.“ Táta mlčel, ale v očích měl obavy.

Nakonec jsem si podala přihlášku tajně. Když přišel dopis o přijetí, máma ho našla dřív než já. „Tak tohle ne!“ křičela a dopis roztrhala na kusy. „Budeš dělat něco pořádného!“ Ten večer jsem poprvé v životě nenáviděla vlastní matku.

Petr mě utěšoval: „Jednou utečeme do Prahy a budeš zpívat, uvidíš.“ Ale život měl jiné plány. O rok později Petr tragicky zahynul při autonehodě cestou z koncertu. Svět se mi zhroutil. Přestala jsem zpívat i snít.

Po maturitě jsem nastoupila do nemocnice jako zdravotní sestra. Práce byla těžká a únavná, ale aspoň jsem pomáhala lidem. Večer jsem si někdy potají zpívala v koupelně, aby mě nikdo neslyšel.

Pak přišel Honza – můj budoucí manžel. Byl klidný, spolehlivý, pracoval jako elektrikář v ČKD. Nikdy moc nemluvil o citech, ale věděla jsem, že mě má rád. Vzali jsme se a brzy přišla na svět naše dcera Jana.

Život šel dál ve vyjetých kolejích – práce, domácnost, dítě. Zpěv byl zapomenutý sen. Jen občas jsem si povzdechla nad starými notami schovanými v šuplíku.

Když Jana vyrostla a odešla studovat do Brna, najednou bylo doma ticho. Honza začal být nemocný – nejdřív vysoký tlak, pak infarkt. Starala jsem se o něj až do jeho smrti před pěti lety.

A teď tu sedím s Aničkou, která si brouká písničky z YouTube a netuší nic o tom, kým její babička kdysi byla.

Jednoho dne přijde Jana s Aničkou na návštěvu dřív než obvykle. Sedíme u stolu a Jana se zeptá: „Mami, proč jsi nikdy nechtěla zpívat veřejně? Vždyť jsi měla tak krásný hlas.“ Anička zvedne hlavu od tabletu: „Fakt? Babi? Ty jsi zpívala?“

Cítím v krku knedlík. „Kdysi ano,“ přiznávám tiše. „Ale život mě naučil jiné písně.“ Jana se zamračí: „Neměla jsi se vzdát svých snů kvůli nám…“

Rozhořčeně vstanu od stolu: „To není tak jednoduché! Vyrostli jsme v jiné době! Nešlo jen tak odejít za snem!“ Slzy mi stékají po tváři a Anička mě poprvé obejme.

Ten večer dlouho nemohu usnout. Přemýšlím nad tím vším – nad tím, co jsem obětovala pro rodinu, nad tím, jestli to stálo za to. Možná bych dnes byla slavná zpěvačka… nebo taky sama a zlomená.

Druhý den ráno najdu na stole lístek od Aničky: „Babičko, naučíš mě tu písničku?“ Usměju se skrz slzy a poprvé po letech si zazpívám nahlas.

Možná není pozdě předat svůj sen dál – i když už ne na velkém pódiu.

A tak se ptám sama sebe i vás: Kolik snů jsme museli pohřbít kvůli rodině nebo době? A kdy je ten správný čas začít znovu snít?