Klíče od našeho života: Když se domov stane bojištěm

„Proč jsi zase byla v naší ložnici, mami?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a viděla tchyni, jak mi skládá prádlo. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo a srdce buší až v uších. Můj muž Petr seděl u stolu, tvářil se provinile a ani se mi nepodíval do očí. Tchyně, paní Marie, se jen pousmála: „Lucinko, chtěla jsem ti pomoct. Vždyť víš, že to myslím dobře.“

Ale já už nevěděla, co je dobře. Když jsme se s Petrem před rokem vzali a nastěhovali do našeho malého bytu v Nuslích, byla jsem plná naděje. Chtěla jsem být tou nejlepší snachou, ukázat, že dokážu být velkorysá. Když Petr navrhl, že jeho maminka dostane klíče „jen pro jistotu“, souhlasila jsem. „Co kdyby nám praskla voda nebo bylo potřeba zalít kytky?“ říkal. A já chtěla být rozumná.

Jenže to nebylo jen o kytkách. První týdny jsem si říkala, že je to fajn – Marie přišla jednou za čas, přinesla koláč nebo nám pověsila prádlo. Ale pak začala chodit častěji. Jednou jsem přišla domů a našla ji, jak mi přerovnává šuplíky v kuchyni. Jindy mi přestavěla knihovnu, protože „to takhle bude praktičtější“. Nejhorší bylo, když jsem jednou přišla z práce dřív a slyšela ji v ložnici. Otevírala mé šperkovnice a komentovala: „Tohle bys mohla nosit častěji, Lucinko.“

Začala jsem se dusit ve vlastním bytě. Každý den jsem přemýšlela, jestli tu zase byla. Zda mi neprohlížela deník nebo nečetla zprávy na stole. S Petrem jsme se začali hádat. „Vždyť ti jen pomáhá! Proč jsi tak vztahovačná?“ vyčítal mi. Ale já už nemohla dál.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Volala mi máma: „Lucko, musíš si stát za svým. Je to tvůj domov.“ Ale já měla strach. Strach z konfliktu, strach z toho, že budu za tu zlou snachu.

Nakonec jsem to nevydržela. Druhý den ráno jsem si připravila kávu a čekala na Petra. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše. „Chci, aby tvoje maminka vrátila klíče.“ Petr zbledl: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala. „Necítím se tu doma. Bojím se otevřít skříň nebo lednici, protože nevím, co najdu jinak.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec jen řekl: „Dobře, promluvím s ní.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Marie přišla ještě ten den. Sedla si naproti mně a dlouze mě pozorovala. „Lucie, já tě mám ráda jako vlastní dceru,“ začala pomalu. „Ale mám pocit, že mě odstrkuješ.“

„Neodstrkuju vás,“ snažila jsem se vysvětlit a cítila slzy v očích. „Jen potřebuju mít svůj prostor. S Petrem jsme rodina – my dva.“

Marie chvíli mlčela a pak vytáhla klíče z kabelky. Položila je na stůl a řekla: „Tak tady to máš. Ale pamatuj si – až budeš potřebovat pomoc, možná už tu nebudu.“

Bylo to jako rána pěstí do břicha. Cítila jsem úlevu i vinu zároveň.

Od té doby je doma ticho. Petr je odtažitý, Marie mě zdraví jen formálně. Přemýšlím, jestli jsem udělala správně.

Někdy večer sedím sama v obýváku a ptám se sama sebe: Je soukromí důležitější než rodinný klid? Nebo bych měla ustoupit a nechat si do života zasahovat? Co byste udělali vy na mém místě?