Rozdělené srdce: Příběh matky, která hledá cestu ke svým vnoučatům

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem poprvé spatřila tu malou holčičku, která se mi měla stát vnučkou. Stála za Janou, schovaná napůl za její sukní, a její velké oči mě zkoumaly s nedůvěrou. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce svírá a v hlavě mi hučí.

Tomáš se na mě podíval s výčitkou. „Mami, vždyť jsem ti to říkal. Jana má dceru, Aničku. Je to součást naší rodiny.“ Jeho hlas byl pevný, ale v očích měl bolest. Věděla jsem, že se bojí mé reakce.

Seděli jsme v obýváku našeho bytu na Jižním Městě, kde jsem Tomáše vychovala sama poté, co nás jeho otec opustil. Vždycky jsme byli jen my dva. Teď tu seděl naproti mně s cizí ženou a jejím dítětem – a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus duše.

Jana se snažila být milá. „Marie, vím, že je to pro vás nové. Ale Anička je hodná holka. Budeme rádi, když ji přijmete.“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Všechno ve mně křičelo: To není moje vnučka! Ale nahlas jsem jen zamumlala: „To bude chtít čas.“

Od té chvíle se mezi mnou a Tomášem začala stavět neviditelná zeď. Každá návštěva byla napjatá. Když se mi narodil pravý vnuk, Matyášek, doufala jsem, že se všechno zlepší. Ale místo toho jsem cítila ještě větší rozpolcenost. Když jsem držela Matyáška v náručí, byla jsem šťastná – tohle bylo moje krev a mléko. Ale když Anička přišla a chtěla si hrát nebo mě obejmout, cítila jsem zvláštní chlad.

Jednou při rodinném obědě se Anička zeptala: „Babičko Marie, proč mě nemáš ráda jako Matyáška?“ Všichni ztichli. Tomáš zbledl a Jana se na mě podívala s očima plnýma slz.

„To není pravda, Aničko,“ zalhala jsem. Ale věděla jsem, že to cítí správně. Sama sobě jsem si nedokázala přiznat, že mám problém přijmout dítě, které není z naší rodiny.

Začala jsem se vyhýbat návštěvám. Vymlouvala jsem se na únavu nebo bolesti zad. Tomáš mi volal čím dál méně. Jednou mi do telefonu řekl: „Mami, jestli nedokážeš přijmout Aničku, nemůžeme k tobě chodit.“ Položil to dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a dívala se na staré fotky Tomáše z dětství. Připomněla jsem si všechny ty roky, kdy jsme byli sami proti světu. Jak jsem ho učila jezdit na kole v parku u Hostivaře, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. A teď? Teď byl pryč – a já za to mohla sama.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Jana. „Marie, můžeme si promluvit?“ Její hlas byl tichý a unavený.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí Míru. Jana byla nervózní. „Vím, že to pro vás není lehké,“ začala opatrně. „Ale Anička vás má ráda. Ptá se na vás pořád. Nechceme vás ztratit.“

Chtěla jsem jí říct, že je to všechno moc rychlé, že potřebuju čas. Ale místo toho jsem začala plakat. „Já nevím, jak to mám udělat,“ přiznala jsem poprvé nahlas své selhání.

Jana mě vzala za ruku. „Zkuste to pomalu. Přijďte někdy jen na chvíli. Třeba na pohádku před spaním.“

Souhlasila jsem – a opravdu přišla. Seděla jsem na kraji postele a četla Aničce pohádku o Popelce. Anička mě držela za ruku a usínala s úsměvem na tváři. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ona za nic nemůže.

Začala jsem chodit častěji. S Matyáškem to bylo snadné – smál se na mě a natahoval ručičky. S Aničkou to šlo pomaleji. Jednou mi přinesla obrázek: nakreslila naši rodinu a já tam byla taky.

Ale pořád to bolelo. Pořád jsem měla pocit zrady vůči vlastní krvi – jako bych Tomáše ztrácela pokaždé, když obejmu Aničku.

Jednoho dne jsme šli všichni do ZOO. Tomáš šel napřed s Matyáškem a já zůstala s Aničkou u výběhu s opicemi.

„Babičko Marie,“ řekla tiše Anička, „já bych si moc přála být tvoje opravdová vnučka.“

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. Byly plné naděje i smutku.

„Aničko,“ řekla jsem pomalu, „já… učím se to. Není to jednoduché.“

Ona mě objala a já poprvé pocítila něco jako lásku – ne stejnou jako k Matyáškovi, ale opravdovou.

Doma večer jsem dlouho přemýšlela: Proč je pro nás tak těžké přijmout někoho cizího do rodiny? Proč máme pocit, že láska je omezená?

Možná je čas přestat rozdělovat děti na vlastní a nevlastní – možná bychom měli začít poslouchat jejich srdce místo svého strachu.

A co vy? Dokázali byste přijmout dítě svého syna nebo dcery jako vlastní? Nebo byste bojovali stejně jako já?